„Přemýšlej pečlivě, co je cílem – prodloužit život a udržet mládí.“ – Klasické texty

Mezi nejvlivnější myšlení v Číně po celá staletí patří konfucianismus, taoismus a buddhismus. Tyto tři myšlenkové směry existovaly ve vzájemné symbióze. Ovlivňovaly a prostupovaly vývoj dalších myšlenkových proudů. Dochovaly se i obrazy, ve kterých jsou společně zobrazeni jejich zakladatelé – Konfucius, Lao’c a Buddha.

Čínské bojové umění Taiji (Tai chi) je těmito směry inspirováno. Užívá a kreativně kombinuje některé jejich koncepce a současně i kultivuje techniky z šaolinského kung-fu. Protože Taiji využívá myšlenky měkkosti a ústupu, je na rozdíl od kung-fu řazeno k vnitřním bojovým uměním. Následující text poukazuje na některé souvislosti a zajímavosti vzniku a vývoje Taiji.

Konfucius, Lao’c, Buddha

Taoismus

Taoismus se hlásí k myšlenkám knihy Tao-te-t’ing, kterou údajně sepsal čínský filosof Lao-c‘. Filosofie taoismu je určitým protipólem konfucianismu. Zatímco konfucianismus se zaměřoval na člověka jako na člena společnosti, taoismus vyzdvihoval rozvoj člověka jako jednotlivce.

Centrálním principem je metafyzická koncepce, která prostupuje celý vesmír a náš život. Znamená cestu přirozenosti, kdy neustálé přeměny v přírodě a přírodní cykly jsou vnímány jako projev universální síly tao. Odtud pramení i myšlenky nenásilí, měkkosti a nečinění toho, co by se příčilo přírodě.

Jin a jang

Bojové umění Taiji pracuje s myšlenkami, kdy každý jev ve vesmíru je výsledkem interakce dvou protikladných sil – jinu a jangu. V naší škole takovou interakci nazýváme Princip taiji. Jedná se o neustálou proměnu poprvé zmíněnou ve starodávné Knize proměn.

Koncept jinu a jangu neužívá pouze taoismus, konfucianismus nebo Taiji. Vychází z něj například i východní medicína a některá další bojová umění. Taiji se zabývá dynamikou jinu a jangu v tělesném pohybu a zkoumá ho do nejjemnějších pohybových detailů.

Teorie jinu a jangu nahlíží na lidské tělo jako na zmenšený model vesmíru. Cílem taoistů je duchovně splynout s jednotou vesmíru, prodloužit mládí a dosáhnout nesmrtelnosti. Dosažení rovnováhy a stavu jednoty je v taoismu dosahováno skrze práci s tělem a s myslí. K tomu slouží techniky meditace, práce s dechem, pozornost zaměřená na tělo a plynutí energie.

Tyto principy jsou i přirozenou součástí bojového umění Taiji a také cvičení čchi-kung.

Bódhidharma

Buddhismus

Podle tradičního příběhu přišel do Číny hlásat buddhismus (zen buddhismus) indický mnich Bódhidharma na přelomu 5. a 6. století. Zen budhismus upřednostňuje intuici a vnímání přítomného okamžiku. Rozšířil se i do dalších zemí a do Japonska.

Mnich Bódhidarma je považován i za zakladatele bojového umění kung-fu. Dle pověsti předal mnichům v klášteře Šaolin cviky pro posílení těla – sestavu I tin ting. Traduje se, že z těchto pohybů a principů se později vyvinulo šaolinské kung-fu.

Sestava I tin ting obsahuje vnitřní pohyb. Tento druh pohybu Taiji rozvíjí v ještě větší míře než kung-fu. A možná proto, že ho lze najít i v některých technikách jógy, bývá Taiji označováno jako „čínská jóga“.

Vznik a vývoj Taiji

Bojové umění Taiji je mnohem mladší než výše zmíněné filosofie a Princip taiji. Vzniklo také později než šaolinské kung-fu, ze kterého převzalo bojové myšlenky. Jeho zrod je opředen spoustou bajek.

Stejně jako jiná bojová umění procházelo Taiji vývojem, od vzniku různých stylů, až po jejich případný zánik. Dávní mistři Taiji pro své pokračovatele a budoucí generace sepsali Klasické texty. Do dnešní doby se zachovaly také různé sestavy, nesoucí informace bojové, zdravotní i filosofické. Tyto sestavy a jejich provedení se může v jednotlivých stylech a školách lišit. Každá škola totiž obvykle zdůrazňuje jiný aspekt a může mít i odlišnou výcvikovou metodu.

Co by všechny školy Taiji měly mít společné je již zmíněný Princip taiji v propojení s bojovými myšlenkami a efektivní metodou, která vede k rozvoji a užití vnitřní síly Jing. Filosofické a zdravotní aspekty cvičení často přirozeně vyplynou na povrch popisem technik a samotným cvičením.