„Přemýšlej pečlivě, co je cílem – prodloužit život a udržet mládí.“ – Klasické texty
Mezi nejvlivnější myšlenkové směry v Číně po staletí patří konfucianismus, taoismus a buddhismus. Tyto tři filozofie existovaly ve vzájemné symbióze, ovlivňovaly se a formovaly další myšlenkové proudy. V čínské tradici se dochovaly obrazy zobrazující Konfucia, Lao’c a Buddhu společně jako symbol harmonie tří učení (三教合一, San jiao he yi).
Čínské bojové umění Taiji (Tai chi) je těmito filozofiemi inspirováno. Kreativně využívá některé jejich koncepty a současně kultivuje bojové techniky, které mají kořeny v šaolinském kung-fu. Protože Taiji klade důraz na principy měkkosti a ústupu, řadí se mezi vnitřní bojová umění.
Konfucius, Lao’c, Buddha
Taoismus
Taoismus se opírá o myšlenky Knihy o cestě a ctnosti (Tao-te-ťing), která je tradičně připisována filozofovi Lao’c. Na rozdíl od konfucianismu, který klade důraz na člověka jako součást společnosti, taoismus zdůrazňuje individuální rozvoj a harmonii s přírodou.
Jeho ústředním principem je pojetí tao (cesty), které prostupuje celý vesmír i lidský život. Neustálé přeměny v přírodě jsou vnímány jako projevy této univerzální síly. Odtud pochází i taoistické myšlenky nenásilí, měkkosti a wu-wej (nekonání v rozporu s přirozeností).
Jin a jang
Bojové umění Taiji vychází z konceptu, že každý jev ve vesmíru vzniká interakcí dvou protikladných sil – jinu a jangu. V naší škole tento vztah označujeme jako Princip taiji– dynamickou proměnu, která byla poprvé zmíněna ve starodávné Knize proměn (I-ťing).
Koncept jinu a jangu není omezen pouze na taoismus nebo Taiji. Využívá ho i konfucianismus, tradiční čínská medicína a další bojová umění. Taiji se zaměřuje na dynamiku těchto sil v pohybu a zkoumá je do nejjemnějších detailů.
Podle taoistického učení je člověk mikroverzí vesmíru. Cílem taoistů bylo nejen splynutí s jednotou vesmíru, ale také kultivace těla, mysli a ducha, což mělo vést k dlouhověkosti, ba dokonce nesmrtelnosti. K dosažení rovnováhy se využívaly techniky meditace, dechová cvičení a vědomá práce s energií čchi.
Tyto principy jsou přirozenou součástí bojového umění Taiji i cvičení čchi-kung.
Bódhidharma
Bódhidharma a buddhismus
Podle tradičního podání přinesl na přelomu 5. a 6. století indický mnich Bódhidharma do Číny buddhistickou školu, která se později stala základem zenového buddhismu. Zenový buddhismus klade důraz na intuici a prožívání přítomného okamžiku. Rozšířil se i do dalších zemí, zejména do Japonska.
Podle legendy byl Bódhidharma také zakladatelem bojového umění kung-fu. Pověst praví, že když přišel do kláštera Šaolin, zavedl zde soubor cviků nazývaný I chin ching (sútru proměny svalů), který měl mnichům pomoci posílit tělo i mysl. Tyto cviky se později staly základem šaolinského kung-fu.
Sestava obsahovala prvky vnitřního pohybu, které Taiji rozvíjí ještě systematičtěji. Možná právě proto, že některé jeho techniky připomínají jógu, bývá Taiji někdy označováno jako „čínská jóga“.
Vznik a vývoj Taiji
Bojové umění Taiji je mnohem mladší než výše zmíněné filozofické směry i Princip taiji. Vzniklo později než šaolinské kung-fu a některé jeho bojové prvky se pravděpodobně vyvinuly z již existujících stylů. Jeho zrod je opředen spoustou bajek.
Stejně jako jiná bojová umění procházelo Taiji dlouhým vývojem, od vzniku různých stylů až po jejich případné zániky. Dávní mistři Taiji sepsali Klasické texty, aby své znalosti předali dalším generacím. Dodnes se dochovaly různé sestavy, které v sobě nesou nejen bojové prvky, ale i zdravotní a filozofické aspekty.
Každá škola Taiji klade důraz na jiný aspekt a často se liší i výcvikové metody. Co by však všechny školy měly mít společné, je již zmíněný Princip taiji, jeho propojení s bojovými myšlenkami a efektivní metoda rozvoje vnitřní síly Jing. Filozofické a zdravotní přínosy cvičení často vyplynou samy díky porozumění technikám a pravidelné praxi.