Článek si můžete poslechnout v audioverzi:

Cesta přes oceán je vždy velká událost a dojmy z ní přetrvávají dlouho. Na rozdíl od cest do Moskvy si v USA deníky obvykle nepíšu. Soustředím se na přítomný okamžik a své zápisky tvořím až po návratu. Tady sdílím pár vzpomínek, fotek a videí. Přeji příjemné čtení i prohlížení.

Přípravy a cesta

Letenku jsem koupila měsíc před odletem. Hned poté se ve mně ozvala pochybnost: Vyjde všechno podle plánu? Neustálé změny a omezení spojené s covidem mi nedávaly klid. Asi týden před cestou mi začaly denně chodit e-maily od letecké společnosti se seznamem věcí, které bylo třeba zařídit a vyplnit. Všechno v angličtině. Každý e-mail obsahoval podobné informace, ale pokaždé jinak formulované a plné odkazů. Vyplňování formulářů muselo být správně načasované, jenže nic pořádně naplánovat nešlo – všechno záviselo na dalších formulářích a testech…

Pochybnosti mě neopustily ani při nástupu do letadla. Ale po přestupu v Londýně se všechno změnilo. Jakmile jste na zaoceánském letu, dojde vám, že cesta už skutečně začala. A s ní přišla euforie. Tu jsem lehce podpořila sklenkou červeného vína.

Fascinovalo mě samotné letadlo. Později jsem zjistila, že jsem letěla Boeingem Dreamliner, vyrobeným z uhlíkových vláken. Jeho pružná křídla se po vzletu elegantně prohýbají. Líbí se mi nejen jeho design, ale i název. Překvapilo mě, že letadlo má tři cestovní třídy. Ekonomická působí dost stísněně. Střední třída nabízí větší pohodlí – širší sedačky, větší sklon opěradla, vlastní područku, příjemnou prošívanou deku a uvítací nealkoholický nápoj. Navíc je tato část oddělená přepážkou, takže máte pocit, že letadlo není tak obrovské. Až na palubě jsem zjistila, že jsem si omylem koupila letenku právě do této příjemné „střední třídy“.

Zajímavostí byla okénka. Nejsou zatahovací, jak je běžné, ale zatemňují se tlačítkem s různými úrovněmi ztmavení. Na jedné straně letadla měla okna tmavě modrý nádech, zatímco na slunečné straně se barvila do temně fialova. Slunce skrz ně lehce prosvítalo a vypadalo jako měsíc. Chvílemi jsem měla pocit, že sním: Co je to za planetu? Kde vlastně jsem?

Na palubě mezi letuškami bylo daleko víc mužů. Líbila se mi jejich péče. Byli milí, pozorní a starostliví. Jídlo bylo výborné, jen pořád nechápu, proč ve všech letadlech podávají tak nepoživatelný černý čaj. Z jednoho malého kalíšku by se dal připravit minimálně litr dalšího čaje. Možná za to mohl právě ten čaj, ale poslední hodinu před přistáním mi nebylo dobře. Těšila jsem se, až budu mít cestu za sebou.

Po příletu na mě čekal kamarád. Autem jsme se vydali domů přes ikonický most Golden Gate. Ten mám spojený s romantickými představami. Když se mi stýská po cestování, často si vzpomenu právě na něj. Nejsem jediná, kdo ho obdivuje. Jeden můj známý z Moskvy ho dokonce přešel tam i zpět, prý jen pro ten pocit. Trvá to asi hodinu, přičemž kolem vás neustále projíždějí auta. Já pro své romantické naladění nepotřebuji jít pěšky. Stačí mi být v jednom z těch aut.

Zimní období v Kalifornii

Bylo jasné, že bude chladněji. Ale asi nikdo nečekal, že většinu mého pobytu proprší. Přesto měli všichni z deště radost. Vyschlá země se začala probouzet k životu! Jak jsem cestovala mezi místy svého pobytu, sledovala jsem kopce ožívající svěží zelení. Mezi trávou a vinicemi se tyčily pokroucené duby.

Zima tu sice nebyla tak studená jako u nás, ale chlad nebyl jen venku. Připadala jsem si jako zhýčkaná Evropanka. Topení, ze kterého proudí teplý vzduch z podlahy, asi nikdy nepochopím… Naštěstí u Toma byl krb. Kdykoli jsem u něj byla, ráda jsem se ujala rozdělávání a přikládání do ohně. Každé odpoledne a večer jsem seděla u krbu, hřála se a zírala do plamenů. Společnost mi dělal kocour Kondrát a pes Jing Jing.

Možná čekáte, že budu popisovat všechna místa, která jsem v Kalifornii navštívila. Ano, viděla jsem toho hodně – západ slunce nad oceánem, demonstrující důchodce u silnice, kolibříky i zlodějku na benzínce. Ale nejvíc jsem toho viděla v ohni a na skle krbu. Začala jsem své objevy ukazovat ostatním a představovala si, co asi kdysi vnímali pravěcí lidé, když sledovali tančící stíny na kamenných stěnách jeskyní…

Kamarád, který přijel na návštěvu, mi později napsal, že večeře a povídání bylo skvělé, ale úplně nejlepší bylo hledání zvířat na skle krbu. Hodiny strávené u ohně bych ani nedokázala spočítat. A majitel krbu s úsměvem prohlásil, že kdyby došlo dřevo, začne bourat barák, aby ho bylo dost na další večery u ohně.

Taiji

Během pobytu jsem měla příležitost cvičit se svými přáteli a dalšími nadšenci do Taiji (Tai chi). Kromě cvičení jsme také natáčeli a fotili.

Milým překvapením byl dárek, který mi poslal Tom Baeli z Floridy – originál letáku s fotografiemi Roberta Amackera.

Podívejte se na ukázku z lekce, kdy jsme se věnovali centru těla. U vide jsou české titulky.

Toto video objasňuje bojovou myšlenku „loket“ a také ukázku nácviku dvou bodů kontaktu – Principu taiji.

S Olesyou Amacker jsme natočili Sanshou. O sestavě Sanshou si můžete více přečíst na stránce Sestava Sanshou.

S Olesyou jsme společně vedly sobotní seminář. Olesya poté vytvořila video. Její stránky jsou Whitecrowtaiji.com.

Poděkování

Bylo to úžasné (a po lockdownech až neskutečné), že jsem se mohla setkat s přáteli ze světa Taiji. Zavzpomínali jsme také na našeho učitele Roberta Amackera. Během pobytu jsem si ještě hlouběji uvědomila, že s jeho žáky a mými Taiji přáteli se „máme navzájem“. Máme si co předávat a můžeme společně rozvíjet a sdílet naše dovednosti. Možná se mi to jen zdálo, ale obvykle se na své pocity můžu spolehnout, a tak si za tím stojím: v očích všech jsem viděla upřímný zájem o pokračování a rozvoj Taiji škol.

Velmi si cením podpory a upřímného zájmu mých Taiji partnerů a přátel. Všem děkuji za lidské přijetí, podporu a spolupráci! Byl to nádherný a jedinečný čas. Speciální díky si zaslouží Olesya Amacker za přijetí a bezvadnou spolupráci, Tom Maxon za organizaci a extra péči (včetně jeho zvířecích přátel) a také Gary Lee za videa, která jsme natočili.

Další vzpomínky

Další mé vzpomínky se týkají života v Kalifornii během vánoc.

Vánoční výzdoba

Nazdobené domy jsme si jeli nafotit. Z fotek a videí jsem udělala video.

Ozdoby

Na vánoční stromky věší vše možné. Klidně i čarodějnici nebo medvěda.

Snoopy

Část svého pobytu jsem strávila v Santa Rosa. Zašli jsme se podívat do muzea na Snoopyho. Jeho tvůrce žil právě v tomto městě. Původně jsem si myslela, že v muzeu nakoupím magnetky jako dárky pro své české přátele. Po zjištění, kolik taková magnetka stojí, jsem změnila názor a koupila jsem magnetku jenom jednu.

Filmy

Nebyla by to ta pravá Amerika, kdybych se nezmínila o filmech. Několik filmů mě opravdu oslovilo. První, který mě nadchl, byl v letadle cestou přes oceán. Jmenuje se Minari a pochází z roku 2020. Příběh sleduje korejskou rodinu v USA a především mě fascinovala psychologie postav a jejich vzájemné vztahy.

Vypadá to, že v USA jsou v oblibě animované filmy. Jsou to spíše velkofilmy. Jsem zvyklá na animace typu večerníček, a nikdy dřív jsem neviděla animace delší než 10 minut. Tady jsem měla možnost vidět několik animovaných filmů, které trvaly 90 až 120 minut. Většina z nich byla produkována společností Pixar, která se specializuje na počítačové animace.

Během vánočního období jsem si nenechala ujít pohádku Mrazík. Kdo by ji neznal… A víte, v jakém jazyce jsem ji viděla? V ruštině.

Také mě opravdu uchvátil dokument o boxerovi Muhammad Ali – When We Were Kings. Nestačím se divit, jaké bláznivé akce byly možné. Dokument je postaven na rozhovorech, autentických nahrávkách, podbarvený hudbou a silnými emocemi. Více o tom najdete ve Wikipedii. When We Were Kings.

Cesta domů

Myslela jsem, že i cestou domů si opět pustím nějaký film. Ale plná dojmů z pobytu jsem už neměla duševní prostor vstřebávat další informace. Mimochodem, let přes oceán mi připadal opravdu rychlý. 10,5 hodiny letu ze San Franciska do Londýna uteklo jako mžik. Vlna nadšení mě přenesla přes oceán bleskovou rychlostí. Ani zdržení v Londýně nijak neovlivnilo mou náladu.

Kdybych měla možnost zaznamenat tento pobyt jako film, obsahoval by spoustu úrovní a časových smyček, které by se prolínaly a ukazovaly různé pohledy na můj život a také na Taiji. Vše je propojeno a neustále se mění a rozvíjí, s láskou a úctou k životu.

Knížka „The Gift of Nothing“

Na závěr svých vzpomínek bych se ráda podělila o skvělou knížku od autora Patricka McDonnella. Na internetu najdete několik audio nahrávek i video verzi bez zvuku.

Nejlepší je samozřejmě mít knihu v tištěné podobě a číst si jí v tempu, aby odpovídalo myšlenkovým pochodům, které knížka podněcuje…