- Autorka textu – MgA. Vlasta Pechová
Cesta přes oceán je vždy velká a dojmy z ní přetrvávají velmi dlouho. Na rozdíl od cest do Moskvy si v USA deníky obvykle nepíšu. Soustředím se na přítomnost a zápisky vznikají až po návratu. Tady sdílím pár vzpomínek, fotek a videí. Přeji příjemné počtení a prohlížení fotek a videí.
Přípravy a cesta
Letenku jsem koupila měsíc před cestou. A hned ve mně začala hlodat pochybnost, zda to celé vyjde. Starosti se změnami a omezeními v době covidu mne nenechávaly klidnou. Asi týden před cestou mi začaly každý den chodit emaily od letecké společnosti, co vše je nutné zařídit a vyplnit. Vše bylo v angličtině. Každý email sice obsahoval podobné informace, pokaždé ale byly jinak sestavené a se spoustou odkazů. Vyplňování formulářů muselo být správně načasované. A nic pořádně načasovat nešlo, vše záviselo na dalších formulářích či testech…
Pochybnosti mne neopustily ani při nástupu do letadla. Vše se ale změnilo po přestupu v Londýně. Když jste v zaoceánském letu, začne vám docházet, že cesta je už v běhu. Tedy v letu. Zažijete euforii. Tu jsem lehce podpořila červeným vínem.
Fascinovalo mne letadlo. Později jsem zjistila, že jsem letěla Boeingem „Dreamliner“ vyrobeným z uhlíkových vláken. Křídla jsou pružná a po vzletu se prohnou. Design i název se mi líbí. Překvapilo mne, že letadlo je rozdělené na tři cestovní kategorie. Ekonomická vypadá nepohodlně. Střední kategorie (označení si nepamatuji) je mnohem lepší. Má prostorné sedačky, umožňuje větší sklon opěradla, je tam vlastní područka, příjemná prošívaná deka, uvítací nealkoholický nápoj. Navíc je tato třída oddělená přepážkou od ekonomické třídy a máte pocit, že letadlo není tak veliké. Až v letadle jsem zjistila, že se mi podařilo koupit letenku pro tuto příjemnou „střední třídu“. A samozřejmě je tam i třída první.
Okénka nejsou zatahovací, jak asi znáte z letadel. Každé okno se zatemňuje tlačítkem a má více úrovní zatemnění. Zatemněná okna na jedné straně letadla působí tmavomodře. Ze strany, kde svítí slunce, mají temně fialový nádech. Slunce přes okno lehce prosvítá. Vypadá jako měsíc a vy se divíte: „Co to je za planetu? Kde to jsem?“ Je to takové zvláštní snění…
Na palubě bylo mezi letuškami více mužů než žen. Péče mladých mužů se mi líbila. Sledovala jsem je a snažila se rozeznat rysy typické pro Angličany a Iry. Byli milí a starostliví. Jídlo bylo také výborné. Jen stále nevím, proč ve všech letadlech dělají nepoživatelný černý čaj. Z jednoho malého kalíšku by šel vytvořit minimálně litr dalšího čaje. Nevím, zda to bylo tím čajem, který jsem vypila, ale poslední hodinu před přistáním mi nebylo dobře. Těšila jsem se, ať je už cesta za mnou.
Po příletu na mne čekal kamarád. Vydali jsme se autem domů, cestou přes most Golden Gate. Ten most mám spojený s romantickou představou. Když se mi stýská po cestách, vybaví se mi často právě tento most. Nejsem sama, kdo ho obdivuje. Jeden můj známý z Moskvy ho prý přešel pěšky tam a zpět, jen tak, pro pocit. Prý to pěšky trvá hodinu a kolem vás jezdí auta. Mně pro splněnou romantiku stačí být v jednom z těch aut. 🙂
Zimní období v Kalifornii
Že bude chladněji, bylo jasné. Ale asi nikdo nečekal, že většinu mého pobytu proprší. Všichni však byli za déšť rádi. Vyschlá země se začala probouzet k životu! Jak jsem opakovaně přejížděla mezi místy svého pobytu, sledovala jsem zelenající se kopce. Sem tam rostly pokroucené duby a všude byla spousta trávy a vinice.
Zima sice nedosahovala tak nízkých teplot jako u nás, ale nejenom venku bylo chladno. Připadala jsem si jako zhýčkaná Evropanka. Topení, kdy z podlahy fouká teplý vzduch, asi nikdy nepochopím… Naštěstí u Toma byl krb. Když jsem byla u něj, ráda jsem se ujala rozdělávání a živení ohně. Každé odpoledne a večer jsem pobývala u krbu, nahřívala se a zírala do plamenů. Společnost mi dělal kocour Kondrát a pes Jing Jing.
Možná čekáte, jak budu popisovat, co vše jsem v Kalifornii viděla. Ano, bylo toho hodně! Například západ slunce nad oceánem, demonstrující důchodce u silnice, kolibříky a také zlodějku na benzínce. Ale nejvíc jsem toho viděla v ohni a na skle krbu. Začala jsem to ukazovat ostatním. Představovala jsem si, jak asi žili pravěcí lidé v jeskyních, co asi vnímali, když pohyblivé stíny dopadaly na kameny…
Kamarád, který přijel na návštěvu, mi později napsal, že večeře a povídání bylo skvělé, ale že nejlepší bylo hledání zvířat na skle krbu. Hodiny strávené u krbu se nedají spočítat. A majitel krbu mi radostně oznámil, že kdyby došlo dřevo, začne prý bourat barák, aby bylo dostatek dřeva na oheň. 😀
Taiji (Tai chi)
Během pobytu jsem měla možnost cvičit se svými přáteli a účastníky Taiji dění. Také jsme natáčeli a fotili. Milým překvapením byl dárek, který poslal Tom Baeli z Floridy – originál letáku o Taiji s fotografiemi Roberta Amackera.
Tady je ukázka z lekce, kdy jsme se věnovali centru těla. K tomuto videu jsem přidala české titulky:
Toto video mi udělalo radost, protože je na něm pěkně zachycená výuka bojové myšlenky „loket“ a také ukázka nácviku dvou bodů kontaktu – Principu taiji.
S Olesyou Amacker jsme natočili Sanshou a ještě i pár dalších videí. O sestavě Sanshou si můžete více informací přečíst na stránce Sestava Sanshou.
S Olesyou Amacker jsme společně vedly sobotní seminář. Olesya poté vytvořila video, které sem vkládám. Její stránky jsou Whitecrowtaiji.com.
Poděkování
Bylo úžasné (a po lockdownech až neskutečné), že jsem se mohla vidět s přáteli ze světa Taiji. Zavzpomínali jsme také na našeho učitele Roberta Amackera. Během pobytu jsem si ještě hlouběji uvědomila, že s jeho žáky a mými Taiji přáteli se „máme navzájem“, že si máme co předávat a můžeme své dovednosti neustále rozvíjet a společně sdílet. Možná se mi to zdálo, ale obvykle se můžu na své pocity spolehnout a tak si za tím stojím – v očích všech jsem viděla upřímný zájem o pokračování a rozvoj Taiji škol. Velmi si cením podpory a upřímného zájmu mých Taiji partnerů a přátel. Všem děkuji za lidské přijetí, podporu a spolupráci! Byl to nádherný a jedinečný čas.
Speciální díky si zaslouží Olesya Amacker za přijetí a bezvadnou spolupráci, Tom Maxon za organizaci a extra péči (včetně jeho zvířecích přátel) a také Gery Lee za videa, která jsme natočili během lekcí.
Vánoční výzdoba
Nazdobené domy jsme si jeli nafotit. Z fotek a videí jsem udělala video.
Ozdoby
Na vánoční stromky věší vše možné. Klidně i čarodějnici nebo medvěda.
Snoopy
Část svého pobytu jsem strávila v Santa Rosa. A tak jsme se zašli podívat do muzea na Snoopyho. To je takový ten bílý pejsek… Jeho tvůrce žil právě v tomto městě. Původně jsem si myslela, že v muzeu nakoupím magnetky jako dárečky pro své přátele v Čechách. Po zjištění, kolik taková magnetka stojí, jsem změnila názor a koupila jsem magnetku jenom jednu. Kdo jí chce vidět, tak musí za mnou na návštěvu v Praze.
Filmy
Nebyla by to ta správná Amerika, kdybych se nezmínila o filmech. Několik filmů mne oslovilo. První, který mne nadchl, byl v letadle cestou přes oceán. Je z roku 2020 a jmenuje se „Minari“. Pojednává o korejské rodině v USA. Zajímavá byla především psychologie postav a jejich vztahy mezi sebou.
Vypadá to, že v USA jsou v oblibě animované filmy. Jsou to spíše velkofilmy. Jsem zvyklá na animace typu večerníček a nikdy dřív jsem se nedívala na animace delší než 10 minut. Tady jsem viděla hned několik animovaných filmů v délce 90 – 120 minut. Většina byla produkovaná společností Pixar, která se zaměřuje na počítačové animace.
V čase vánočním jsem viděla i filmovou pohádku Mrazík. Kdo by to v Čechách neznal… A víte v jakém jsem to viděla jazyce? V ruštině. 😀
Opravdu moc se mi líbil dokument ze světa boxera Muhammad Ali „When we were kings“. Nestačím se divit, jaké bláznivé akce byly možné. Dokument je dělaný formou rozhovorů, autentických nahrávek, podbarvený hudbou a silnými emocemi. Odkaz na stránku anglickoé Wikipedii, která o tomto filmu pojednává: When we were kings.
Myslela jsem, že při cestě domů se v letadle opět podívám na nějaký film. Ale byla jsem naplněna dojmy z pobytu a neměla jsem duševní prostor vstřebávat další informace. Mimochodem, let přes oceán mi připadal opravdu rychlý. Těch 10,5 hodiny letu ze San Franciska do Londýna bylo jako mžik, vlna nadšení mne přes oceán přenesla bleskovou rychlostí. Ani zdržení v Londýně nijak závažně neovlivnilo mou náladu. Kdybych měla možnost zaznamenat tento pobyt jako film, obsahoval by mnoho úrovní a časových smyček, které se prolínají a podávají více pohledů na (můj) život a také na Taiji.
Vše je propojeno a neustále se mění a rozvíjí, s láskou a úctou k životu.
Knížka „The Gift of Nothing“
Na závěr svých zápisků tu sdílím skvělou knížku od autora Patrick McDonnell. Na internetu koluje několik audio nahrávek a také v podobě videa bez zvuku, které tu vkládám.
Nejlepší je samozřejmě mít knihu v tištěné podobě a číst si v ní rychlostí, která by odpovídala myšlenkovým pochodům, které knížka podněcuje…