Přeci jen pár zápisků vzniklo z mého dalšího pobytu v Moskvě. Poslední zápisek byl vytvořen 29. 7. 2019.

Vzpomínka – takhle jsme před pár dny cvičili v parku:

S Rafailem jsme se navíc domluvili, že k nám přiletí. Tady je info o jeho semináři.

Vše je jedno a to samé

Existuje klasický text Taiji: „Nahoru nebo dolů, dopředu nebo dozadu, vlevo nebo vpravo, vše je jedno a to samé.“

Když jsem přemýšlela o zápiscích, napadlo mne je zakončit tím, co bylo tentokrát společné pro můj přílet a odlet. Co tyto dva momenty spojuje? A tak se mi vybavil výše zmíněný klasický text. Ten sice vypovídá o technice a určité vnitřní kondici a psychice cvičence, ale dá se dle libosti vykládat i jinak.

Co měl tedy společné můj přílet a odlet? Davy čínských turistů!

Při příletu do Moskvy jsem na pasové kontrole skončila na konci dlouhé řady turistů z Číny. A že to trvalo. A co myslíte při odletu? Jak tak kráčím odletovou halou, vidím skupiny Číňanů. Vyčkávají v houfech jako ptáci před odletem. Vtom zahlédnu v jednom chumlu jakýsi pohyb a už se všichni jako jedno tělo dávají do pohybu směrem k odbavení. Ó, to né! Běžím, běžím! Předstihla jsem je. Uf.

Někteří mají zavazadla větší než oni sami! No dobře, přeháním, ale když si změřím sebe a své zavazadlo a pak nějakou Číňanku (je menší než já) a její zavazadlo (je větší než mé), je rozdíl značný. Možná si v tom zavazadle odváží ruské čokolády, kdo ví. Však taky ta jejich obrovská zavazadla často otevírají a kontrolují. A to přináší další protahování a zdržování. Určitě nechcete na letišti skončit za takovou skupinou.

Koukám, i na pasové kontrole jsou dlouhé fronty. A kdopak v nich asi stojí? Naštěstí na moskevském letišti udělali dobré opatření, čínským skupinám vymezili polovinu pasových kontrol a běžným cestovatelům polovinu druhou. Alespoň tady někdo uvažoval dobře.

No a na závěr cesty, po příletu do Prahy, vidím asi stometrovou řadu u pasové kontroly. To jsem ještě nezažila. Tam ale nejsou jen lidé z Číny. Naštěstí biometrický pas má odbavení rychlejší a lidí je tam málo. Hurá! Rychle procházím kontrolou.

Letiště na Ruzyni je totálně přetížené. Jak mi sdělil jeden pracovník letiště, nasmlouvali prý hromadu letů a přitom na to nemají dostatek zaměstnanců. No tady někdo taky uvažoval… Ale čím? Mé hurá vzalo za své při čekání na zavazadlo, trvalo to hodinu dvacet, než se objevilo na běžícím pásu. Trpělivost, jo jo, co jiné. Čas jsem alespoň částečně využila, všechna ohlášení o mém bezpečném příletu domů jsem provedla už na letišti: “ Jsem tady, bylo to skvělé!“ A mysl? Ta ještě zůstala na chvíli tam…

27. 7. 2019:

Trénink

Dnes jsem se po probuzení cítila trochu bez energie, asi mne to včerejší tříhodinové chození po VDNCh nějak vyčerpalo. Ale i tak jsem si na tréninku zapamatovala pár nových věcí, ještě si to honem zapsat do notesu… A teď? Teď už jen zabalit věci, zítra opět na trénink a z něj hned na letiště. Už se to krátí, rychle a závratně…

VDNCH

Včera jsme se Sergejem byli na procházce ve VDNCh (vyslovuje se Vědéenchá, anglický přepis je VDNKh). Toto místo dal vystavit Stalin jako prestižní ukázku vyspělosti tehdejší země. Dal prý tenkrát architektům svobodnu ruku, takže některé stavby jsou docela pitoreskní. Jsou tam pavilony zaměřené na kosmonautiku, roboty, ale také třeba je tam pavilon „masový průmysl“ nebo „drůbeží průmysl“. Pavilony jsou v rekonstrukci, některé jsou již pěkně opravené, jiné opravují.

Mně se nejvíc líbily fontány. Při příchodu do VDNCh si nemůžete nepovšimnout obrovské fontány se zlatými sochami. Tahle fontána mi vehnala úsměv do tváře, protože ten design, no to je síla. Sergej mi vysvětlil, že každá socha vyjadřuje jednu z republik bývalého Sovětského svazu, tak jsem pak ten design líp pochopila. Na tehdejší dobu to bylo opravdu prestižní místo a ta atmosféra tam pořád je. Tady je ve Wikipedii text o VDNCh anglicky a s fotkami, mrkněte na to.

24. 7. 2019:

Rorýs

Před pár dny pozdě večer přinesla Táňa v dlaních ptáče rorýsa. Rusky se rorýs řekne „striž“, anglicky „swift“. Patří k nejlepším ptačím letcům a tady nad Moskvou jich spousta poletuje. Ptáče vypadlo z hnízda na cestu a byl zázrak, že ho nezajelo auto. Bohužel Táňa není schopna obstarávat mu cvrčky a týdny ptáče živit. Už to tak prý kdysi udělala a úspěšně jednoho rorýse vypiplala. Jenže to ještě neměla kocoura Vásku, kterého vzala z ulice a který se takovými ptáčky živil…

Tentokrát Táňa usoudila, že ptáče vypiplat nezvládne. Já bych si ho do Čech odvézt nemohla, to by na hranicích asi koukali… Odvézt ho do ornitologické stanice přes celou Moskvu takhle v noci také není reálné. Vzaly jsme tedy prázdnou krabici, daly do ní mládě rorýsa. Krabici s Rorýsem Táňa položila v přízemí baráku ke vchodovým dveřím. Třeba se najde někdo jiný, kdo mu pomůže.

Ráno nebylo po krabici s rorýsem ani vidu. Snad si ho někdo vzal a snad ten někdo ví, jak takové mládě vypiplat. Kéž by. Rorýsi jsou hezcí a velmi zajímaví ptáci. Přečíst si o nich můžete třeba tady ve Wikipedii.

rorys-obecny_ayd72mi

Velký úklid

Dnes k nám přijel další Tánin poklónik. Tenhle hrozně rád uklízí. Je to jeho vášeň. Nebo posedlost? Přivezl nám několik kilo třešní a meruňky. Zatímco jsme s Táňou seděly za stolem, začal vytahovat nádobí z myčky. Každý hrneček a mističku pečlivě rovnal do poliček, opakovaně je pak znovu vyndával a přerovnával. Tenhle hrneček dozadu, tenhle dopředu, pak to prohodil, jiný hrnek vyndal a opět zandal. Lžičky a vidličky prý neumíme dát správně do šuplíku. A zeleninu a ovoce je třeba taky v lednici rozložit jinak. A tenhle talířek patří sem a ne tam. Tyhle nože mají být nahoře a tyhle dole. To je přece jasné!

Jak tak chodí kuchyní, sleduji ho a připadám si jako náš kocour Mikeš v Čechách při sledování fotbalu v televizi. Div si neukroutím hlavu. Sem tam, sem tam.

Průběžně na stole přerovnává talířky, sušeny, tu citron na jednu stranu, tu na stranu druhou. Vše vyrovnat, aby nic nebylo nakřivo. Mezi tím je třeba stůl taky opakovaně utírat. Tento poklónik bude uklízet hodně dlouho, než dá vše do pořádku! Ještě neluxoval! Boty taky ještě nejsou v řadě vyrovnané v pozoru. Určitě pak židle opře o stůl tak, aby si na ně nemohly sednout kočky.

Ne, kdepak, není to tu jeho byt, i když se tak chová. Vyzvěděla jsem, že má malou garsonku, místo záchodu díru, kterou zalévá vodou z lavoru. A to se musí do té díry strefit… Nemá prý ani dřez, natož myčku a hrozně rád sbírá věci. Nerad věci vyhazuje. Vida, asi smýšlí ekologicky. Má prý tolik věcí, je má vyrovnané až do stropu a mezi nimi jsou uličky, ve kterých se pohybuje.

„Vše musí mít systém a logiku a to vy neumíte. Jste ženy a tak myslíte jinak, ech, vy ženy,“ žbrblá tenhle zvláštní poklónik a s vervou drhne všechny rohy kuchyňské linky. Ohromně ho to baví. Co by taky pro Táňu neudělal. My s Táňou sedíme za stolem a ta mi šeptá: „Vidíš, jeden přijde a na týden navaří. Další pak na týden uklidí.“ Směje se, jak se to sešlo. A dodává: „Ještěže se nesrazili ve dveřích.“

Asi o hodinu déle, když se na mne smály boty srovnané v řadě u dveří a všichni jsme se najedli, musela Táňa někam odjet. Její poklónik jí doprovázel. A dal mi velký a vážný úkol. Nesmím za tu dobu, co budou pryč, umýt nádobí. Protože on ví líp, jak se nádobí myje. Takže se v kuchyni nemám ničeho dotýkat, aby pak nakonec neměl ještě víc práce. Úkol splním ráda. Ještě mi to budou ostatní závidět. Však taky jo, jak se to dozvěděl Ivo v Praze, začal s tím, že chce taky takový zákaz!

23. 7. 2019:

Co baví muže a co z toho pak vznikne

Muže baví zbraně a letadla. Takže jsem tu v kuchyni zažila už několik přednášek o zbraních, výbušninách, krysách s výbušninami, o bombardéru Tu-M22M a o jeho novější verzi. Přednáška o tom bombardéru trvala asi hodinu a vlastně to bylo zajímavé…

Nejlepší na tom je, jak nadšenci do zbraní většinou předpokládají, že i ženy znají všechny zbraně a třaskaviny a znají i jejich zkratky a označení. Takže pak mluví v číslech a písmenkách a nikdo jim nerozumí. Ženy obrací oči v sloup a snaží se rozhovor zavést jinam. Třeba na to, jak je pro ženu těžké si v mongolské stepi dojít na záchod. Protože kam oko dohlédne, všude rovina. A protože muži přeci jen ženám naslouchají, přijdou s nápadem, že výbušnina pod označením takovým a takovým a o váze takové a takové by mohla vyhloubit dolík, přesně tak veliký, aby se v něm žena ukryla a v klidu vykonala svou potřebu. A máme to, záchod do mongolské stepi je vymyšlen. Zvedáme číše s vínem. Ženy, hurá do Mongolska!

Poklónik

Když už se tu občas zmíním o mužích, vybavilo se mi slovo „poklónik“. Znamená to ctitel. Pěkné slovo, že? Musím zjistit, jestli mají i slovo ctitelka, že by „poklónica“?

Jídlo pro celý regiment

Přišla jsem kolem desáté večer z tréninku. Hle, v kuchyni kraloval mně už známý kuchař! Ve své oblíbené kombinéze zrovna dokončoval jídlo a zmiňoval se o „komponentech, ze kterých vařil“. Tentokrát si dal záležet a jídlo nepřesolil. Prý vaří už 3 hodiny. Jen mu trošku uteklo množství… Táňa mu se svým typickým klidem řekla, že na snídani nám to jistě vystačí. Její smysl pro humor je takový skrytý, klidný. Odkryla jsem pokličku asi šestilitrového (nebo osmilitrového?) hrnce. Je plný rýže s mrkví. Tohle nemáme šanci sníst ani za týden. Vedle stojí hrnec plný polévky a z ní nastojato trčí lžíce. V lednici se objevily dvě nové konzervy s obrázkem krávy – osvědčená to kuchařova strava.

Když nám bude kuchař vařit častěji, postupně to snad vyladí. Ale možná taky ne. To jídlo mi připadá vhodné pro někoho, kdo dlouho nejedl a ví, že pak zase dlouho jíst nebude. Možná tak někam do bunkru by se to hodilo.

Rozhodně je příjemná představa vracet se domů a nemuset vařit. Jestli bych si neměla v Čechách pořídit osobního kuchaře. Kombinézu mu dovolím, klidně i masku, ale vařit musí dobře! Nehodlám jídlo vyhazovat, jak jste si už mohli přečíst v předchozím textu. A když po sobě kuchař nebude zanechávat genetický materiál? Budu jenom ráda!

22. 7. 2019:

Ekotéma pro planetu – odpadky

Vadí mi plýtvání a hlavně spousta plastových odpadků, které za dobu svého pobytu v Moskvě házím do koše. Vyhnout se tomu nedá, potraviny tu mnohdy balí do poměrně pevných plastových krabiček a jinak to koupit nejde.

V Čechách mi přijde úplně automatické třídit papír, sklo a plasty. Skořápky od vajec nevyhazuji, protože slepice u babičky se po nich můžou umlátit. Starší chleba suším a vozím králíkům. Staré noviny z baráku beru na chalupu na podpal, mí příbuzní na ně stojí frontu, když je přivezu. A na truc nekupuji ovoce či jiné pochoutky balené v několika plastových vrstvách.

Tady v Moskvě házím vše do jednoho koše. Zvyk je železná košile, takže nad každou vaječnou skořápkou si povzdechnu. Koukám, že sbírání skořápek mám v sobě silně zakořeněné a nechápu, že ostatní to nedělají. No jo, ale když nemají slepice… Nad vyhazováním chleba kroutím hlavou a nad tou spoustou plastových nádobek opravdu kulím oči. Vypadá to, že lidi to tu moc neřeší. Ti, kteří jezdí často na chalupy a mají zahrádku, však mívají doma nádobu na organický odpad.

Třídění odpadu tu znají, jenom asi v lidech není (zatím?) ukotveno. Na ulici tu a tam zahlédnu dva kontejnery, jeden zelený, druhý žlutý. Když se ptám kamarádky, jestli to využívá, říká že ne, že jsou daleko. V moderních obchodních centrech je ale třídění odpadu běžné, takže nějaká osvěta tu je. Vybavila se mi návštěva Kalifornie, třídění a utváření vztahu k přírodě tam vidíte na každém kroku. Když vám tam omylem upadne papírek od bonbónu, lidé vás na to upozorní. Možná to je trochu extrém, ale je pravda, že naše planeta si péči zaslouží.

21. 7. 2019:

TAIJI: Vyrovnaná páteř

Velmi často, no vlastně pořád, se v Taiji setkávám s vyrovnáním páteře a s nutností neustále držet hlavu zpříma. Když jsou ale šíjové svaly zatuhlé a zkrácené, cvičí se obtížně. Tady je video se skvělými cviky na šíjové svalstvo. Spousta lidí v moskevské škole tyto cviky začala praktikovat, chválí si to. Takže i já se přidávám a hned mám dojem, že mám krk o něco delší. Kdo umíte rusky, jistě uvítáte detailní popis cviků, který ve videu je. (Na Youtube můžete najít i kratší verzi očesanou od popisu cviků, v tom případě pak video i samotné cvičení trvá kolem 20 minut.) . Pozn.: 30. 8. 2020 – video bylo z youtube odstraněno…

19. 7. 2019:

Amerikáněc nám odletěl

Náš Amerikáněc se svou přítelkyní odletěl zpět domů. A už se nám na tréninku stýská po jeho nezbednostech i po jeho komentářích ke cvičení. Měla jsem možnost se ho vyptat na jeho historii. Má za sebou kolem dvaceti let studia jiných bojových umění před tím, než se dal na Taiji. A je to poznat, jakmile totiž pochopí a opraví svou techniku, velmi rychle si jí zažije a začne ji používat. Byl tu pro moskevskou školu příjemnou vzpruhou i inspirací. Pro mne taky.

V kuchyni nebo v laboratoři?

V Moskvě se spousta setkání odehrává v kuchyni. Někdy se do kuchyně vměstná obrovský počet lidí a je veselo. A samozřejmě se tu vaří a přátelé mne občas učí nové recepty. Na jaře jsem se v Moskvě u své gruzínské kamarádky naučila placky „chačapuri“. Je to tenká placka (mouka, kefír, soda), uvnitř je vpracovaný sýr. Recept jsem už zkusila v Čechách a i zpět tady v Moskvě. Pro úspěch ho docela často opakuji. Zrovna v kuchyni chladne nová várka.

Včera, když jsem odpočívala, k nám přijel kamarád. Kuchyň se proměnila v laboratoř! Ani by mne neudivilo, když by kuchař měl na obličeji masku. To jediné chybělo jeho oděvu. Nosí totiž jednodílné kombinézy. Tentokrát měl takovou světlou, pískovou. Nedalo mi to a začala jsem se ho na jeho oděv vyptávat. Odvětil, že je to z obchodu s vojenskými potřebami a že tato světlá barva je určena do pouště. Vážně dodal, že má s sebou i masku. Já si hned přisadila rukavičky a kuchařskou čepičku. Ale Táňa, která náš rozhovor sledovala, mu to zatrhla.

Kromě potravin si přinesl své vlastní utěrky i nožík. Určitě z důvodu, aby po sobě nezanechával žádný genetický materiál, jak se už jednou zmínil. Ukazoval mi konzervu s obrázkem krávy. Prý je to typická ruská potravina. Designem konzerva působila jak ze sovětských časů.

Kuchař ve vojenské kombinéze vyrovnával a počítal kousky cibule, krájel mrkev, odvažoval rýži. Vše velmi pečlivě. A že prý nám uvaří jídlo vhodné pro reprodukci. Ne ne, nevymýšlím si, takhle přesně to řekl. My jsme s Táňou na sebe kulily oči, ale když pominu kuchařovo zvláštní vzeření a styl jeho mluvy, vidím za tím vším lidskou péči a srdečnost.

Musela jsem na trénink, takže to zázračné jídlo jsem mohla ochutnat až pozdě večer. Kuchař byl už pryč. Jídlo vypadalo báječně! Ale ouha, pro slanost se nedalo jíst. No pět lžiček soli bylo zatraceně moc! Nic ale nebylo ztraceno, kamarádka dnes z poloviny jídla udělala polévku „charčo“ a zbytek odvezla jako základ polévky své mamince. Takže nakonec všechno to úsilí v „laboratoři“ dospělo zdárného konce. Doufám, že pan kuchař se to dozví a bude rád.

18. 7. 2019:

Cvičení v parku

Když jdu ráno před 7:00 Varancovskym parkem na naše oblíbené cvičební místo, proběhne kolem mne několik sportovně laděných lidí. Při cvičení Taiji pak občas zahlédnu osamělého muže. Taky cvičí. Postupně ze sebe shazuje oděvy a během cvičení se sluní. Jestli shodí úplně vše, jsem si nestihla všimnout.

Dnes, když jsem se vracela domů z ranního cvičení Taiji, procházela jsem parkem „Naděžda“. Pod obrovským bílým stanem tam cvičilo pár lidí. Měli tiše puštěnou hudbu. Měli i svou ostrahu (to by se mi taky hodilo na našem cvičení zdarma v parku v Praze). Opodál postávala žena v bílém plášti a rozdávala program (ta by se mi hodila taky). Zapovídala jsem se s ní.

Jedná se o projekt „Zdravá Moskva“, kdy v různých parcích Moskvy si lidé můžou denně od rána do večera přijít zacvičit zdarma. Program nabízí různá cvičení – protahování, jógu, tanec, meditaci a lekce na téma pohyb a zdraví. Dneska na 9:00 bylo cvičení s olympijskou šampionkou lehké atletiky. Ze zvědavosti jsem tam zašla.

Všechny věkové generace na ní už čekaly, bylo tam tak 30 lidí. Začala jemně a svižně současně. Cviky se stávaly obtížnějšími, kdy děti se snažily vesele následovat pokyny a starší účastníci pohyby s úsměvem naznačovali. Po asi dvaceti minutách jsem usoudila, že nebudu přepínat síly, přeci jen mám za sebou již ranní trénink a večerní mne teprve čeká. Přiznám se hlavně, že jsem nevěděla, ke které věkové generaci se přidat, jestli k dětem nebo ke starším paním a v rámci úspory energie cviky jen naznačovat. Vycouvala jsem z davu, uchopila svou tašku, kterou mi hlídala ostraha a chvíli se ještě dívala na cvičící skupinu.

Vtom ke mě přišla usměvavá žena. Začala si se mnou povídat. Vyklubala se z ní novinářka. Po mém svolení si nahrála náš rozhovor. Takže v městských novinách si obyvatelé Moskvy budou moci přečíst, že jakási Vlasta z Prahy, dnes, když se vracela domů z ranního cvičení Taiji, procházela parkem. Pod obrovským bílým stanem tam cvičilo pár lidí. Měli tiše puštěnou hudbu. Měli i svou ostrahu. Opodál postávala žena v bílém plášti a rozdávala program. A tak se s ní Vlasta zapovídala…

20190718_082520

17. 7. 2019:

TAIJI: Návrat k základním technikám

Znáte to. Když se něco učíte, nebaví vás cvičit stále dokola jednu základní techniku. V tomto případě mám na mysli vnitřní pohyby nohou a zapojení bublajícícho pramínku v chodidle. Technika vypadá celkem nudně, cvičí se stále dokola jenom nohy. A přitom je to fyzicky i mentálně dost náročné. Který blázen by to pořád cvičil a měl z toho radost? Je snazší se věnovat více různým cvičením, byť ne příliš hluboce. Přináší to větší uspokojení, že už něco umíme. A když si to i pamatujme, zažíváme úplné blaho! Je to tak správně, protože prožitek a uspokojení na cestě za dosažením dalších dovedností nutně potřebujeme.

No a když po letech zjistíte, že už není problém v paměti či množství bojových technik a pohybů, ale že si vše „kazíte“ nedostatečně propracovaným pohybem nohou, jste zase (po kolikáté už?) na začátku. Pochopíte, že dokud tuto důležitou techniku nebudete dále pilovat a prohlubovat, bude vaše cvičení zůstávat na povrchu a bude silně limitované. A tak se i velmi pokročilý adept bude vždy rád navracet k základním technikám, se kterými se seznamují začátečníci v úvodním kurzu.

Když muž čte ženě básně

Táňa se náhle rozhodla, že vymaluje svou ložnici. Pomohla jsem jí rozebrat jednu nepotřebnou starou skříň a pak jsem už jen sledovala, jak přináší a míchá barvy. Neohlášeně za ní přišel jeden její známý. Napadlo mne, že se jistě nějakou dobu zdrží a trochu jí pomůže, když už přišel bez ohlášení. Odešla jsem ven za svými povinnostmi…

Při návratu po deváté večer jsem Táně zavolala. Už z telefonu bylo poznat, že je unavená. A co ten muž, je ještě u ní? Ano, je. Doma jsem pak nahlédla do pokoje a vidím Táňu, jak skrčená u podlahy čistí zásuvky. Nad ní stojí její známý a dívá se, jak Táňa pracuje. Připravila jsem něco s k snědku, oba přišli do kuchyně a povečeřeli. Jo jo, po práci je třeba se pořádně najíst.

Když Tánin známý zmizel, zeptala jsem se jí, jestli jí alespoň trošku pomohl, protože tam opravdu strávil několik hodin. „Kdepak. Jenom když jsem byla na štaflích, tak mne chtěl přidržovat,“ ušklíbla se Táňa. „A když jsem mu podala váleček, vzal si na něj kapesníček. No a jinak, představ si, četl mi básně!“

16. 7. 2019:

TAIJI: Chansijin – vnitřní pohyb

Při cvičení se tu setkávám s obrovskou nutností nacvičovat a používat vnitřní pohyb (Chansijin). Protože ho tu trénují všichni ve škole, je vlastně nemožné ho netrénovat, všichni tento pohyb hledají a vyžadují. Jedná se o kroutivý (spirálovitý) pohyb nohou a paží. Je vytvářen vždy zevnitř ven, základy tohoto pohybu popisuji na stránce Vnitřní pohyb tohoto webu.

Při cvičení ve dvojici se dá vnitřní pohyb uplatňovat dvojím způsobem. Jednomu se říká Suchansijin a druhému Nichansijin. První zmíněné použití kroutivé vnitřní síly je takové, že jí používáte násilně proti oponentovi. Například uchopíte jeho paži a použitím kroutivých pohybů ve svých nohách a pažích vytvoříte enormní sílu, která oponenta odhodí. Je-li oponent nezkušený a nevycvičený, nemá možnost se takovému užití síly ubránit. Je to jako kdyby chtěl soutěžit se sílou obrovské vývrtky. Suchansijin ale není nejvyšší meta, je spíše jen součástí další cesty.

Cesta dál, v textu zmíněná jako druhý způsob užití vnitřní síly (Nichasijin), je daleko sofistikovanější. Je založená na naslouchání a přijímání oponentovy síly. Kromě uplatnění kroutivé síly, která by měla být vždy vytvářena zevnitř ven, je třeba naslouchat oponentovým pohybům, ty vstřebat a vlastně předstihnout jeho pohyby. Tím se vytvoří vnitřní prostor na to, abyste mohli vytvářet kroutivou sílu v nohách a rukách a přitom do oponenta násilně netlačili. Je to získání výhody v čase. Výsledek vás překvapí, oponent od vás nemůže získat žádnou informaci a vy jste pánem situace, kdy jakýkoli oponentův pohyb používáte proti němu. Měkce a bez úsilí.

Při nácviku je běžné, že se vnitřní pohyb na chvíli objeví a pak opět ztratí. Nebo převládne hrubé provedení Suchansijin nad sofistikovanějším Nichansijin. Dokud si tělo vnitřní pohyb a jeho užití hluboce neosvojí, je třeba se k němu neustále vracet a neustále si ho připomínat. Časem (po x letech) se z toho pak stane zvyk a zcela přirozená technika. Jo jo, časem…

Přivolávač deště

Tady v Moskvě není vůbec sucho! (A teplo taky moc ne.) Když jsem vzlétala z Prahy, sledovala jsem vysušenou krajinu, hnědavá pole a vybledlou (zahnědlou) zeleň stromů. Při příletu jsem nad Moskvou sledovala nádhernou svěží zeleň a vnímala vlhkost, která z ní prýštila.

Teď jsem si četla e-mail od svého žáka a kamaráda, jak si v Čechách cvičí venku a že asi přitahuje déšť, protože vždy při cvičení formy trochu zmokne. Napadlo mne, že by možná mohl své služby „přivolávače deště“ nabídnout všude, kde je sucho. Hodně by cvičil, jistě měl i pěkný finanční příjem a země by měla vláhu…

A co jestli samotné cvičení Taiji déšť přitahuje? Pak tady v Moskvě cvičí opravdu hodně lidí. Víte co? Zkuste to. Choďte cvičit ven!

Mezinárodní sebranka

Je tu Američan R. se svou přítelkyní. Můj pobyt tak dostává novou a příjemnou dynamiku. Líbí se mi, že tu nejsem jen jedna cizinka, že si můžeme povídat a konzultovat naše postřehy ze cvičení. Bydlíme blízko sebe a tak se vídáme každý den. I ruští kolegové ve škole jsou rádi, že nás tu mají a chodí na tréninky v hojném počtu.

Přítelkyně pana R je abstinentka, on je přesně naopak a pěkně si tu ředí krev alkoholem. Je to energetický nezmar. Počet hodin, kolik si během své cesty odcvičil (a možná i počet vypitých vodek) převyšuje běžný odhad a jakoukoli normu, kterou znám. Občas si stěžuje, že ho bolí celé tělo, přesto se sebere a jde na ranní trénink na 7.00 v parku. A nejde tam na sedmou, ale třeba už na pátou či šestou a medituje.

Před Moskvou byl ještě cvičit na letním kempu v Gruzii, kde všichni cvičili 6 hodin denně. A to nebylo žádné pomalé relaxační cvičení! Jakmile odcvičili formu, věnovali se cvičení ve dvojicích, což, jak už mnozí víte na vlastní kůži, je velmi výživné cvičení.

Já vstávám buďto v 5:30, jemně se rozcvičím a jdu na ranní cvičení na 7:00, nebo se jen krátce probudím, usoudím, že tělo potřebuje odpočinek a pak pošlu sms, ať mne nečekají a spokojeně pokračuji ve spánku. Takže na ranní cvičení chodím jen v případě, že mi to přijde snadné. Jinak samozřejmě chodím na všechny víkendové a večerní tréninky.

Kočičí ráj

Cestou na metro jsem tu objevila nový domeček pro kočky. Kočky tam jsou a prý je tam chodí krmit nějaká bábuška. Domeček má čtyři pelíšky a mají tam i okýnka a v nich žluté závěsy. Koček žijících na ulici je tu hodně, tohle je opravdu pěkný a radostný čin!

20190712_142255

A ještě vám sem dám fotku po cvičení, Tániny kočky mne přišly navštívit:

20190713_175330

Kamarádka Timoška:

20190713_204329