Taiji (Tai chi) je cesta na dlouho. Za ty roky se při cvičení a výuce přihodila spousta situací, které stojí za to. Některé jsou poučné, jiné překvapivé a vtipné.

Na této stránce najdete drobné příběhy a hlášky, které jsem skutečně zažila se svým učitelem, svými kolegy a žáky. Většinou se jim dnes společně smějeme. A protože humor může někdy vystihnout podstatu cvičení lépe než dlouhé vysvětlování, rozhodla jsem se některé z těch okamžiků převést do obrázků.

Přeji příjemnou zábavu i hloubání. Vlasta Pechová

Klikněte na obrázek pro jeho zvětšení.

Žes to neřekla hned!

Tahle hláška u nás ve škole zlidověla.

Poprvé ji pronesl jeden z mých žáků ve chvíli, kdy po delším nácviku konečně pochopil, jak určitý pohyb funguje. Nadšeně se na mě podíval a místo očekávaného „Aha!“ přišlo: „Žes to neřekla hned!“

Samozřejmě jsem mu to říkala. A ne jednou. Jenže některé věci nestačí jen slyšet a vidět. Člověk je musí najít ve vlastním těle, pohybu i mysli. Od té doby tu větu občas sama používám, když někomu něco docvakne: „Proč jsem to neřekla hned, viď?“

Každý začíná jinak

Je to tak, každý svou cestu Taiji začíná jinak. Někdo třeba i ve tři ráno.

Tohle není můj příběh, ale příběh jedné naší žačky, mé kamarádky. Snad jí nevadí, že ho tu sdílím, protože tenhle začátek mi připadá prostě skvěle originální.

A budu ráda, když se také podělíte, jak jste začali vy – třeba mi to napište. Někdy je to právě o těch (ne)nápadných chvilkách dne. Pokusím se pak váš příběh zpracovat formou obrázků.

A kdy mě budeš učit?

Jako žačka jsem bývala někdy pěkně nedočkavá. Chtěla jsem se učit, postupovat dál a všechno pochopit a získat co nejrychleji. Jednou mi můj učitel něco vysvětloval a já se ho během toho zeptala: „A kdy mě budeš učit?“

Podíval se na mě, usmál se a odpověděl: „Já tě učím.“

Měl samozřejmě pravdu. Jeho odpověď si pamatuji, i můj trochu trapný pocit… Připomíná mi to, že někdy hledáme další techniku, vysvětlení nebo další krok. A přitom to důležité máme možná už před sebou.

Máš ty vůbec nějaký systém?

Jednou jsem učila žáka, kterému šlo cvičení obtížněji. Hodně jsem přemýšlela, jak mu jednotlivé principy vysvětlit a jak výuku přizpůsobit, aby mu dávala smysl. Změnila jsem kvůli němu vedení celé skupiny. Dalo mi to spoustu práce.

A pak se mě po nějaké době zeptal: „A máš ty v té výuce vůbec nějaký systém?“

Ta otázka mě opravdu zaskočila. Nebyla jsem schopna odpovědět. V tu dobu jsem totiž kvůli němu přemýšlela a pracovala víc než kdy jindy.

Jenže to, že něco učíte, ještě neznamená, že žák vždycky rozumí tomu, co a proč se vlastně učí. V Taiji to někdy trvá dlouho.
Kdo nakonec koho a co učí?

I pečlivost má své limity

Když jsem učila seniory v parku, dávala jsem vždy velký pozor, aby si při cvičení neublížili. Bylo jich hodně a ohlídat všechny nebylo úplně jednoduché.

Kontrolovala jsem pak jedné paní postavení kolen. Vysvětlovala jsem jí, že má koleny pohybovat ve směru chodidel. Aby si kolena nezničila. Podívala se na mě a řekla: „Nemějte obavu. Mám kloubní náhrady.“

Co na to vlastně říct… Člověk se pořád učí.

Mám problém!

Když jsem začínala objevovat bojovou stránku Taiji, narazila jsem sama na sebe. Zjistila jsem, že nechci nikoho zranit. A začala jsem opravdu pochybovat. Jak můžu dělat bojové umění, když nechci druhému ublížit?

Asi nejsem pro bojové umění ta správná žačka. Trápila jsem se tím.

Nakonec jsem to řekla svému učiteli. Rozzářil se. Usmál se, přátelsky mi poklepal na rameno a řekl: „Věř mi, tohle je ta nejlepší vlastnost pro bojové umění.“

Možná totiž nejde jen o to, co člověk umí udělat. Ale také o to, proč a kdy se rozhodne to neudělat. A jak to máte vy?

Vždyť ty vůbec nic neumíš!

Můj učitel se zmínil o tom, že když přijdete do jiné školy bojových umění, můžete se snadno dozvědět, že vlastně nic neumíte. Ale že nějaký talent máte. Brala jsem to jako zajímavou hlášku. A pak jsem to zažila na vlastní kůži. A ne jednou.

Při návštěvě jiné školy jsem se dozvěděla, že nic neumím. Z pohledu tamního učitele to dávalo smysl. Neznala jsem jeho systém, postoje ani techniky. A po chvíli přišlo: „Ale hýbeš se opravdu dobře. Nechceš ke mně chodit cvičit?“ A tehdy jsem musela dát svému učiteli za pravdu.

Můžete být v jiném systému úplným začátečníkem, a přitom si s sebou přinášet roky práce, které nejsou na první pohled vidět. Možná proto je někdy zajímavější chvíli pozorovat, jak se člověk hýbe, než rychle rozhodnout, co umí a neumí.

Než se Taiji naučíte…

Můj učitel měl svérázný způsob, jak nám některé věci vysvětlit. Jedna z jeho pouček mi utkvěla v paměti dodnes.

Byla o tom, že Taiji se nenaučíte za pár týdnů, měsíců ani pár let. Jednotlivé pohyby se můžeme naučit poměrně rychle, ale dovednosti, které se za nimi skrývají, rozvíjíme postupně a celé roky.

Jak přesně nám to říkal, se dozvíte ve videu „Můj učitel říkával…“.

Musel bych vás zbít

Tohle fakt nechcete. Ale stalo se.

Byla jsem na kulturní akci v knihovně se svou kamarádkou a zároveň žačkou. Potkaly jsme tam na první pohled sympatického člověka. Vyšlo najevo, že cvičí a učí Taiji. Moje kamarádka mne proto v dobré víře představila jako její učitelku Taiji.

A přišla odpověď: „Kdybych s vámi měl cvičit, musel bych vás zbít.“ Myšlenkové pochody v hlavě toho muže zůstanou navždy záhadou. Hlavně udržet klidnou atmosféru… Mou žačku to pak velmi mrzelo. Samozřejmě úplně zbytečně, myslela to dobře.

Tento příběh ale není až tak ojedinělý. Role učitelů i žáků je proto lepší nechávat v tělocvičně. Ve volném čase jsme sami za sebe. A také je fajn mít nějaké tajemství. 🙏🧡

Co je lepší? Každý po svém.

Docela často se můžeme setkat s porovnáváním různých bojových systémů. Většinou je posuzujeme z pohledu toho, co sami známe a čemu rozumíme.

Taiji pak může například z pohledu boxera působit až podezřele měkce a z pohledu člověka z Taiji zase box až příliš přímočaře. Jenže každý systém má své principy, své cíle a způsob tréninku. A také každého z nás zajímá a baví něco jiného.

Takže otázka „Co je lepší?“ je vlastně trochu záludná. Lepší pro koho? Pro co? A v jaké situaci?

Kdo chce trochu víc než jen jednu hlášku a obrázek, může pokračovat článkem Když se setká Taiji s boxem.

Vy cvičíte pořád to samé?!

Tomuhle se smáli muži ve škole mého učitele.

Jeden z nich vyprávěl o své manželce, která se po letech přišla znovu podívat na jejich cvičení. Když je viděla, překvapeně řekla: „Počkej… Vy pořád cvičíte to samé?!“ Z jejího pohledu se za všechny ty roky nic nezměnilo.

A právě v tom je jedna ze zvláštností Taiji. Můžete se vracet ke stejným pohybům a principům a pokaždé v nich objevovat něco dalšího. Co zvenčí vypadá pořád stejně, se uvnitř proměňuje a vyvíjí.

Mého učitele tahle historka opravdu pobavila. Ta paní vlastně měla pravdu. Pořád cvičili to samé.

Síla reklamy

Reklamy působí na všechny, i když na každého trochu jinak.

Taiji prý umí všechno.

Nedávno jsem se na lekci pro začátečníky zmínila o reklamě, kterou jsem zahlédla na internetu…

A takhle se do hovoru vložil můj nový žák.

Výzkum už tedy běží!