Autorka článku: MgA. Vlasta Pechová, 2010
Z tradičního čínského pohledu pohyb sám o sobě není přínosný, není-li spojen s hlubším uvědoměním těla. Podle této teorie nám tedy žádný sebevětší a sebenáročnější pohyb utvořený bez vnitřní pozornosti nepřinese tak dobré výsledky jako malý pohyb prožitý vědomě.
Jedním z klasických příkladů spojení těla a mysli je čínské bojové umění Taiji. To dnes patří k populárním cvičením, proslaveným především pro své zdravotní aspekty. Snad každý již slyšel o tomto pomalém a ladném cvičení, jehož příznivé účinky jsou známé na celém světě.
Ne každý už ale ví, že pohyby s poetickými názvy vychází z bojového umění a že za každým prvkem jsou znalosti nastřádané generacemi mistrů a bojovníků. Stejně tak nebývá známo, že pohyby v Taiji můžou ve výsledku být i rychlé.
V Taiji se lidé učí přirozenosti pohybu, učí se maximálně využít své tělo podle zákonů biomechaniky. Poté, co zvládnou základní pohybové principy, učí se naslouchat oponentovu pohybu a tlaku. Učí se svému oponentovi zcela přizpůsobit, přijmout jeho sílu a vrátit jí nazpátek bez nadbytečné aktivity – Princip taiji. Jedná se o jedinečnou a nádhernou techniku, kde skutečně a bez nadsázky platí, že rozvoj bojové techniky jde ruku v ruce s fyzickým i mentálním zdravím a zkvalitňuje život po všech stránkách.
Jako u každé opravdové znalosti se ale Taiji nenaučíme ze dne na den. Pokud chceme Taiji pochopit a využít jeho plný potenciál, potřebujeme se do něj pohroužit podobně jako do studia cizího jazyka. Je to proces vyžadující trpělivost a píli. Plody našeho úsilí jsou nám pak velmi chutnou a sladkou odměnou, otevře se brána k nám samým.
Tento článek byl zveřejněn v Horoměřickém zpravodaji v roce 2010 pod názvem „Taiji, umění ze země nebeského draka“.