Taiji (Tai chi) je cesta na dlouho. Za ty roky se při cvičení a výuce přihodila spousta situací, které stojí za to. Některé jsou poučné, jiné překvapivé a vtipné.

Na této stránce najdete drobné příběhy a hlášky, které jsem skutečně zažila se svým učitelem, svými kolegy a žáky. Většinou se jim dnes společně smějeme. A protože humor může někdy vystihnout podstatu cvičení lépe než dlouhé vysvětlování, rozhodla jsem se některé z těch okamžiků převést do obrázků.

Přeji příjemnou zábavu i hloubání. Vlasta Pechová

Klikněte na obrázek pro jeho zvětšení.

Žes to neřekla hned!

Tahle hláška u nás ve škole zlidověla.

Poprvé ji pronesl jeden z mých žáků ve chvíli, kdy po delším nácviku konečně pochopil, jak určitý pohyb funguje. Nadšeně se na mě podíval a místo očekávaného „Aha!“ přišlo: „Žes to neřekla hned!“

Samozřejmě jsem mu to říkala. A ne jednou. Jenže některé věci nestačí jen slyšet a vidět. Člověk je musí najít ve vlastním těle, pohybu i mysli. Od té doby tu větu občas sama používám, když někomu něco docvakne: „Proč jsem to neřekla hned, viď?“

A kdy mě budeš učit?

Jako žačka jsem bývala někdy pěkně nedočkavá. Chtěla jsem se učit, postupovat dál a všechno pochopit a získat co nejrychleji. Jednou mi můj učitel něco vysvětloval a já se ho během toho zeptala: „A kdy mě budeš učit?“

Podíval se na mě, usmál se a odpověděl: „Já tě učím.“

Měl samozřejmě pravdu. Jeho odpověď si pamatuji, i můj trochu trapný pocit… Připomíná mi to, že někdy hledáme další techniku, vysvětlení nebo další krok. A přitom to důležité máme možná už před sebou.

Máš ty vůbec nějaký systém?

Jednou jsem učila žáka, kterému šlo cvičení obtížněji. Hodně jsem přemýšlela, jak mu jednotlivé principy vysvětlit a jak výuku přizpůsobit, aby mu dávala smysl. Změnila jsem kvůli němu vedení celé skupiny. Dalo mi to spoustu práce.

A pak se mě po nějaké době zeptal: „A máš ty v té výuce vůbec nějaký systém?“

Ta otázka mě opravdu zaskočila. Nebyla jsem schopna odpovědět. V tu dobu jsem totiž kvůli němu přemýšlela a pracovala víc než kdy jindy.

Jenže to, že něco učíte, ještě neznamená, že žák vždycky rozumí tomu, co a proč se vlastně učí. V Taiji to někdy trvá dlouho.
Kdo nakonec koho a co učí?

Vy cvičíte pořád to samé?!

Tomuhle se smáli muži ve škole mého učitele.

Jeden z nich vyprávěl o své manželce, která se po letech přišla znovu podívat na jejich cvičení. Když je viděla, překvapeně řekla: „Počkej… Vy pořád cvičíte to samé?!“ Z jejího pohledu se za všechny ty roky nic nezměnilo.

A právě v tom je jedna ze zvláštností Taiji. Můžete se vracet ke stejným pohybům a principům a pokaždé v nich objevovat něco dalšího. Co zvenčí vypadá pořád stejně, se uvnitř proměňuje a vyvíjí.

Mého učitele tahle historka opravdu pobavila. Ta paní vlastně měla pravdu. Pořád cvičili to samé.

Vždyť ty vůbec nic neumíš!

Můj učitel se zmínil o tom, že když přijdete do jiné školy bojových umění, můžete se snadno dozvědět, že vlastně nic neumíte. Ale že nějaký talent máte. Brala jsem to jako zajímavou hlášku. A pak jsem to zažila na vlastní kůži. A ne jednou.

Při návštěvě jiné školy jsem se dozvěděla, že nic neumím. Z pohledu tamního učitele to dávalo smysl. Neznala jsem jeho systém, postoje ani techniky. A po chvíli přišlo: „Ale hýbeš se opravdu dobře… Nechceš ke mně chodit cvičit?“ A tehdy jsem musela dát svému učiteli za pravdu.

Můžete být v jiném systému úplným začátečníkem, a přitom si s sebou přinášet roky práce, které nejsou na první pohled vidět. Možná proto je někdy zajímavější chvíli pozorovat, jak se člověk hýbe, než rychle rozhodnout, co umí a neumí.

Než se Taiji naučíte…

Můj učitel měl svérázný způsob, jak nám některé věci vysvětlit. Jedna z jeho pouček mi utkvěla v paměti dodnes.

Byla o tom, že Taiji se nenaučíte za pár týdnů, měsíců ani pár let. Jednotlivé pohyby se můžeme naučit poměrně rychle, ale dovednosti, které se za nimi skrývají, rozvíjíme postupně a celé roky.

Jak přesně nám to říkal, se dozvíte ve videu „Můj učitel říkával…“.

Musel bych vás zbít

Tak tohle fakt nechcete. Ale stalo se. Byla jsem na kulturní akci v knihovně se svou kamarádkou a zároveň žačkou. Potkaly jsme tam celkem sympatického člověka. Vyšlo najevo, že také cvičí Taiji. Moje žačka mne proto v dobré víře představila jako její učitelku Taiji.

A přišla odpověď: „Tak to kdybych s vámi měl cvičit, musel bych vás zbít.“

Myšlenkové pochody v hlavě toho muže zůstanou navždy záhadou. Měla jsem co dělat, abych udržela klidnou atmosféru. Mou žačku to pak velmi mrzelo. Samozřejmě úplně zbytečně, myslela to dobře.

Prosím: nepředstavujte mě v mém volném čase jako učitelku Taiji a ponechte mi mé soukromí. 🙏 Děkuju.🧡