Vážky mám ráda odjakživa. Pro jejich tvar, majestátnost, barvy a třpyt křídel. Jak se objeví a zase zmizí. Při pohledu na ně cítím zvláštní úctu. Líbí se mi i jejich anglické jméno – dragonfly. Létající drak. Je v tom něco tajemného a rozpustilého zároveň.

Jednoho letního dne jsem se vracela ze cvičení Taiji v parku Na Pankráci. Procházela jsem kolem vysokých prosklených budov na Arkádách, když jsem si na zemi všimla obrovské vážky. Byla jednou z největších, jaké jsem kdy viděla. Rozpětí jejích křídel mohlo být přes deset centimetrů. Takový obr mezi vážkami.

A takto jsem ji jednou nakreslila na kámen.

Ležela na chodníku. Na první pohled nebyla zraněná, ale nedokázala vzlétnout. Šla jsem dál, myslíc na vážku. Možná narazila do skla některého z mrakodrapů.

Zastavila jsem se. Ne. Nemohla jsem ji tam nechat samotnou. Vrátila jsem se. Sedla jsem si k ní na bobek. Nevěděla jsem, co dělat. Nešťastně jsem na ni mluvila a ptala se jí, co jí je a co mám udělat. Co budeme dělat? Nakonec jsem před ni položila dlaň. A stalo se něco překvapivého. Vážka mi pomalu vlezla do dlaně.

Byla jsem z toho úplně vykulená. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se dotknu tak úchvatného tvora. Že mi dovolí být tak blízko. Seděla na mé ruce a já si mohla zblízka prohlížet její velké oči, jemná křídla i každý detail jejího těla. Zaplavil mě obdiv a věděla jsem, že ji mám odnést pryč. Do bezpečí.

S nataženou rukou před sebou jsem se vydala směrem k domovu. Za hřbitovní zdí byly stromy a keře. Tam by mohla najít větší klid než mezi sklem a betonem. Cestou jsem zavolala příteli. Jakmile uslyšel, že chodím po Praze s vážkou, vydal se nám naproti. Sešli jsme se za hřbitovní zdí a společně hledali místo, kde by se mohla zotavit. Nakonec jsme našli keř s velkými listy.

Vážka pomalu přelezla na list. Nechali jsme ji tam. Když jsme se později vrátili, byla fuč. Prohledali jsme místo opravdu dobře a usoudili, že určitě nabrala sílu a odletěla. A právě tak si ji dodnes představuji, když kolem toho keře procházím. Vybaví se mi její třpyt a okamžik, kdy mi sama vlezla do dlaně. Cítím její přítomnost. I když to jsou už roky. Nějak se do mě otiskla a nosím její obraz v srdci.

Připomíná mi, jak pozoruhodný je svět kolem nás. Kolik setkání míjíme, aniž bychom si jich všimli. A kolik asi nečekaných setkání je před námi? Možná stačí na chvíli zpomalit, zastavit se a být tady.

A objeví se vážka pod mrakodrapem.