Poslechěte si audioverzi článku:

Životní cesty se vinou jedna přes druhou. Možná si myslíme, že víme přesně, co se děje a že svůj život tvarujeme podle svých představ. Pak zjistíme, že se ty cestičky splétají úplně jinak. Možná se i oddělí a za pár let se setkají znovu. A v našich myslích a srdcích zažehnou vzpomínky.

Tahle fotka z března 2023 mne motivovala sepsat příběh, jak jsem se setkala se svým Taiji (Tai chi) učitelem. Jsem na ní se svou skvělou kamarádkou Renou Milgrom (já vlevo, Rena vpravo). Rena stála, a stále stojí, u mého růstu a vývoje.

Když jsem přišla ve svých 18 letech do Prahy, byla jsem plná nadějí a odhodlání dobýt svět. O to smutnější bylo vnímat, jak se vše rozplývá. Přestože jsem studovala na vysněné vysoké škole, cítila jsem se opuštěná, tak nějak bez domova, bez srdečných přátel a zájmu okolí. Rena pro mne byla v Praze prvním opravdovým člověkem. Poskytla mi vřelost a lidskost. A i když se někdy dlouho nevidíme, přátelství a vzájemné pochopení mezi námi zůstává.

Rena byla také tím, kdo mi jednoho dne zavolal a řekl: „Vlasti, věci jsou úplně jinak. Tu naší plánovanou večeři s přáteli musím zrušit. Je u mě totiž někdo úplně jiný. Do Prahy přiletěl mistr Taiji z Ameriky a bude u mě teď chvíli bydlet. A víš co? Když už ten čas máš, tak přijď.“

A tak jsem potkala Roberta Amackera. Vůbec jsem netušila, nakolik mne jeho učení zaujme a že stojím na prahu veliké cesty. A netušila jsem to ještě několik let. Zaujetí pro cvičení přicházelo postupně. Ani ve snu by mne to tenkrát nenapadlo, byť jsem vždy toužila po něčem hlubokém.

Robert Amacker pakovaně létal do Prahy a vedl intenzivní semináře. Jeho první lekci jsem zkoušela s pocitem, že dám Taiji poslední šanci. Že se nechávám tak trochu přemluvit, „že to tedy ještě jednou zkusím, když už mám Taiji naservírované přímo pod nos“. Procházela jsem totiž zrovna obdobím, kdy jsem nebyla spokojená s jinými Taiji učiteli. Byla jsem rozhodnutá s Taiji skoncovat. Je to zvláštní. Přesně v tu chvíli se objevil učitel, který mi změnil život.

Reno, děkuju. Děkuju za to proplétání našich cest, obdiv k životu i k naší malosti, která nám umožňuje vnímat to, co nás přesahuje.