Arthur Asa Berger (USA), celosvětově uznávaný autor textů zaměřených na umění, komunikaci a vzdělání, popisuje svou osobní zkušenost s Taiji (Tai Chi). Studoval tři roky u mistra Roberta Amackera (Boba). Učil se u něj krátkou formu stylu Yang.

  • autor textu: Arthur Asa Berger (USA, Californie, 2001)

Co jsem se naučil od mistra Tai Chi

Následující text je převzat z knihy Vyučování jako umění performance, na které momentálně pracuji, a pojednává o zkušenostech, jež jsem získal před několika lety, kdy jsem vyměnil svou roli učitele za roli studenta starobylého čínského bojového umění Tai Chi. Když jsem tehdy začal Tai Chi studovat, na celém procesu učení mě nejvíce zaujal stav, ve kterém se ocitla má mysl. Všiml jsem si u sebe mnoha vzorců chování, které jsem znal od svých studentů a jež mi vadily, avšak když jsem se coby student choval stejně jako oni, pocítil jsem s nimi jistou dávku soucitu.

Být učitelem je stresující a obtížné, ale stejně stresující je být studentem. My, učitelé, máme po nějaké době své praxe tendence na to zapomenout. Neuvědomujeme si, že studenti žijí svůj život a často se musí hodně snažit, aby se uživili a našli čas na svá studia. Měli bychom k nim přistupovat s větším porozuměním a pochopením.

Naučit se krátkou formu trvá dlouho aneb jak jsem potkal mistra Tai Chi Boba

Před několika lety jsem si všiml, že instituce pro vzdělávání dospělých na mé střední škole v Mill Valley vypsala kurzy Tai Chi. A tak jsem se rozhodl to s Tai Chi zkusit. Od jednoho mého známého sociologa, který učil v Číně, jsem se dozvěděl, že jemu a jeho ženě Tai Chi pomohlo zbavit se rýmy a problémů s dýcháním, a že by mi toto cvičení mohlo také prospět. Lekce trvala hodinu dvakrát týdně v pondělky a středy.

Tu lepší část následujících tří let jsem tedy strávil učením se tzv. „krátké formy“, což je velmi složitá soustava pohybů, která trvá celkově asi osm minut. Obsahuje asi třicet pět pohybů. Ani po devíti měsících jsem si všechny nepamatoval, ale byl jsem schopen zacvičit většinu formy zpaměti, když jsem ji opakoval po učiteli Bobovi a jeho asistentech (z nichž někteří u něj studovali již patnáct a více let).

I když je krátká forma pro nováčka bezesporu náročná, všiml jsem si u sebe jedné zajímavosti – když jsem se ve třídě dostal do pozice studenta, téměř okamžitě jsem upadl do stavu skleslosti a pasivity. Jako učiteli mi samozřejmě vadí, když se takto chovají mí žáci, neboť malátnost jim brání učit se v plném rozsahu, jaký by zvládli při aktivnějším zapojení v hodinách. Ale i tak musím přiznat, že když jsem dočasně přijal roli studenta, sám jsem se tímto druhem chování provinil.

Nové způsoby, jak vyučovat velmi staré cvičení

Na kurzu bylo zajímavé, jak „mistr“ Tai Chi Bob i po dvaceti letech vyučování neustále zkoušel nové věci. Při tradiční výuce Tai Chi učitel ukáže pohyb, načež vyzve studenty, aby jej zopakovali. Poté je obejde a ujistí se, že jsou ve správné pozici – že mají správně umístěná chodidla, paže a ruce tam, kde mají být, boky nastavené ve správném směru a rovnou páteř. Jeden z Bobových asistentů, Tom, u něj Tai Chi studoval patnáct let a stále dělal ve formě nějaké chyby, což ukazuje, jak těžké je provádět Tai Chi správně.

Bob však neustále zkoušel nové způsoby, jak vyučovat jednotlivé pohyby. Snažil se zredukovat každý pohyb až k jeho základům a vytvořil schémata s popisem, kam postupuje která noha, jak se natáčí boky, co dělají paže a tak dále. Tento postup zvolil s přesvědčením, že když velmi složitý systém rozdělí na menší, zvladatelnější kousky, které bude učit krok po kroku, pomůže studentům lépe jej zvládnout. Bob vyvinul velké úsilí a toto neuvěřitelně složité cvičení tak říkajíc naporcoval, aby jeho studenti neměli pocit, že Tai Chi přesahuje jejich schopnosti a nemohou se je naučit.

Vzal něco jako hyper-pohyblivý připínáček a toto bojové umění, které se provádí velmi plynule, rozkouskoval na nejzákladnější prvky. Řekl jsem mu, že postupuje jako Lévi-Strauss. Stejně jako Lévi-Strauss rozdrobil mýty na nejmenší části, „mythémy“, aby porozuměl, jakým způsobem k lidem promlouvají, tak Bob rozdělil Tai Chi na nejzákladnější prvky, které můžeme nazývat „Tai Chi-témy“. Bob věří, že když své studenty naučí, jak správně provádět jednotlivé složky pohybu, zvládnou lehčeji pohyby samotné a nakonec celou formu.

Musím se také zmínit o tom, jak k Tai Chi (a snad jakémukoli předmětu) přistupovat pokud možno nenásilně. Hodiny navštěvovala i moje bývalá studentka, kterou jsem učil asi před dvaceti lety. (Byla velmi milá a neopomenula mi říci, že jsem se „za těch dvacet let vůbec nezměnil“). Na Tai Chi se vrhla vášnivě, chodila k Bobovi na soukromé lekce, prostě se do toho zažrala. „Je to pro mě strašně důležité,“ oznámila mi jednoho večera. V hlavě se mi spustil alarm.

„Dej si pozor,“ řekl jsem jí, „ať nevyhoříš“. O pár měsíců později k tomu skutečně došlo. Během lekce mi oznámila, že ji Tai Chi štve, že není spokojená s tím, jak postupuje a že se asi nikdy nikam nedostane. Navrhl jsem jí, ať vynechá jednu odpolední hodinu. Dostalo se jí prostě „příliš mnoho dobrého“, což ji zcela přirozeně unavilo, a dokonce se kvůli kurzu dostala do mírné deprese. Brzy s Tai Chi přestala úplně.

Bob je úžasný učitel. Umí parodovat nesprávné pohyby neskutečně zábavným způsobem, a tak svým žákům předvést chyby, které dělají (oni i jiní). Jeho znalosti jsou stoprocentní. Ukázal nám, jak každý pohyb ve formě nese prvky bojového umění, díky nimž se Tai Chi může použít v boji. Každý pohyb formy je založen na pohybu vycházejícím z boje, protože však Tai Chi představuje „měkký“ styl bojového umění, cvičí se tradičně spíše jako druh meditace v pohybu než způsob boje. Bob vše vysvětlil, a demonstroval svým studentům, z čeho vlastně vycházejí pohyby, kterým se učí.

Bob studoval u těch největších mistrů Tai Chi a často se o nich a o způsobu, jak Tai Chi učili, zmiňoval. Působil, že se učitelem už narodil. Nikdy se nezapomněl svých studentů zeptat, zda mají nějaké dotazy (a pohotově jim detailně odpověděl, aby si byl jistý, že všemu porozuměli). Často improvizoval, neustále zkoušel něco nového. Jednal instinktivně, jako to dělají ti nejlepší učitelé, hledající jasnější způsob vysvětlení a snažící se přijít na to, jak lépe zapojit své studenty do vyučovaného předmětu.

Musím přiznat, že jsem byl, jistým způsobem, oddaným studentem. Zřídkakdy jsem vynechal hodinu (kromě jedné, kdy jsem u mě doma pořádal seminář pro vysokoškoláky) a Tai Chi mě zcela fascinovalo. Přes všechny momenty nepozornosti a malátnosti jsem si hodiny opravdu naplno užil, až do doby, než jsem měl nehodu a musel jsem s Tai Chi přestat. Coby student jsem ale velmi rád přenesl jakékoli břemeno zodpovědnosti za to, co se naučím, na bedra Boba. Někdy jsem jeho vysvětlení nechápal, nerozuměl jsem přesně jeho odpovědím, a dokonce jsem se přistihl, že někdy trochu ztrácím pozornost.

Rozjímání o tom, jaké je být studentem a jaké kouzlo má vyučování

Proto se zamýšlím nad tím, jaká je role studenta a co vede typického žáka k určitému způsobu chování – obzvláště když nejsou zkoušky a tudíž na přístupu tak moc nezáleží. Samozřejmě, že hodiny Tai Chi byly, v tom nejzjednodušenějším slova smyslu, jakýmsi vylepšeným cvičením, takže nikdo od sebe žádné výkony nečekal.

Ale stejně by se dalo oponovat, že Tai Chi je jednou z nejtěžších věcí, o kterou se můžeme pokusit – je to sestava neuvěřitelně složitých pohybů, které jsou provázány s filozofií a fyziologií. Naučit se formu vyžaduje studentovu plnou pozornost a nepřetržitou snahu. V každé chvíli musíte myslet na pozici kolen, chodidel, ramen, hlavy, zad, kotníků, což je ještě ztížené faktem, že mnohé pohyby v Tai Chi jsou velmi nepřirozené.

Další věc, které jsem si všiml a jež se dotýká jádra věci je, že nehledě na můj nedbalý přístup k Tai Chi (a měl bych podotknout, že i náš učitel Bob byl docela pohodář), jsem se jakýmsi kouzlem naučil poměrně hodně. Během třetího roku jsem například zjistil, že jakoby zázrakem znám většinu formy a mohu se začít soustředit na její správné provádění.

A v tom tkví ona naděje v procesu učení. Působením nějakého kouzla, bez ohledu na vnější okolnosti, dochází u studentů k jemným změnám a zjistí, že se opravdu něco naučili. Když se sejdete na hodině, může se vám zdát, že toho moc nezvládnete, ale po několika měsících přijdete na to, že jste se naučili víc, než jste si mysleli.

Poslední dobrodružství Boba: mistr v Moskvě

Bob nyní žije v Moskvě, kde se, jak mě nedávno informoval jeden z jeho bývalých žáků, jako mistr Tai Chi těší velké úctě. Také bubnuje a uspěl zde i jako hudebník. Jeho místo učitele Tai Chi v Mill Valley převzal jeden z jeho žáků, který k němu chodil na hodiny více než dvacet let.

Studoval jsem u Boba Tai Chi tři báječné roky. Naučil jsem se od něj „krátkou formu“, ale také jsem se dozvěděl hodně o tom, jak učit. A tak jsem si osvojil víc, než jsem vůbec od kurzu Tai Chi očekával. Když studujete u mistra, vždy se naučíte mnohem víc, než jste si původně mysleli.

  • Z anglického originálu „Lessons Learned from My Tai Chi Master“ přeložila Mgr. Daniela Vránová.
  • Článek byl přeložen a publikován se svolením autora.