„Pro námořníka, který neví kam plout, neexistuje příznivý vítr.“ L. A. Seneca

V tomto článku se zamýšlím nad studiem Taiji z pohledu úsilí, píle a talentu a o cestě, na kterou se vydáváme.

Talent, když s ním umí člověk nakládat, je úžasný dar. Je-li talentovaný člověk pilný a zaměří se na určitou věc, dosáhne oblastí, o kterých se jiným ani nezdá. Háček ale může být v tom, že čím větší talent má, tím menší má potřebu vyvíjet opakované úsilí. Spousta věcí mu jde snadno, je to tak normální a přirozené. Nepotřebuje sebedisciplínu a píli na rozdíl od jiných, kteří musí napnout síly.

A právě nedostatek sebedisciplíny jej může zradit, když se později setká s obtížemi. Nebude na to připraven, nebude znát způsob, jak to překonat. Tím nechci říci, že talent je nežádoucí, jen je dobré vidět i druhou stránku věci.

Na druhou stranu člověk, který chce něčeho dosáhnout a nemá nějaký extra talent, obvykle dokáže vyvíjet úsilí, aby nové dovednosti získal. Není mu cizí jít si za svým cílem. Zvládne i chvilkový neúspěch, dokáže se z toho poučit. Oproti talentovaným lidem má v tomto navrch. Jak jde čas, nabírá zkušenosti, které mu pomůžou vytrvat a překonávat překážky. Na první pohled mezi ostatními možná hned nezáří, jde však trpělivě za svým cílem. Získává dovednosti pomalu, ale jistě.

Nejsme samozřejmě buďto jen s talentem nebo bez talentu. Každému jde něco lépe a něco hůře. Spíše se tu nabízí otázka, jestli nevýhody a naše slabé stránky dokážeme brát jako výzvy a pracovat s tím. Neposuzovat hned člověka (nebo začátečníka Taiji) podle toho, jak mu daná věc jde nebo nejde. Vše totiž ukáže až čas.

V naší škole jsem zažila a dlouhodobě sledovala rozvoj žáka, který na tom byl zpočátku pohybově hůře než ostatní. Abych to upřesnila, byl jen pomalejší. Potřeboval více času. Nic víc za tím nebylo. A tak jsem upravovala plán lekcí, abych ho nepřetížila a on pohyby zvládl. Cvičení ho oslovilo a začal cvičit i doma. Pracoval na svém rozvoji. Postupně zvládl složité techniky a předhonil ostatní, kteří si doma necvičili. I z jeho otázek bylo patrné, že nad vším hloubá.

Když po nějaké době (po několika letech) přišel pomáhat dalším začátečníkům, jeho trpělivost neměla meze. Uviděla jsem hodnotu, kterou do školy začal vnášet. Díky prožitému úsilí chápal proces, kterým prošel. Sdílel to s ostatními. Byl empatický a neskutečně trpělivý. Přirovnala bych takového člověka k pokladu, který nabývá na hodnotě, čím déle se danou oblastí zabývá.

Na toto téma jsem se bavila i s mým učitelem. Zmínil se mi o příběhu, kdy zenoví mniši mávli rukou nad tím, že jedna žena během meditací dosáhla velmi rychle stavu osvícení. Některé lidi kolem to fascinovalo. Ale pro mnichy to nemělo význam. Neviděli v tom hodnotu, protože tato žena nezažila postupný vývoj, neznala cestu. Neměla co sdílet s ostatními. Je to právě cesta, během které se toho můžeme hodně naučit a která má hlubší smysl.

Tipy k dalšímu studiu:

  • Určitě si přečtěte článek Tipy – jak učit Taiji a cvičit s ostatními.
  • Někoho možná zaujmou knížky: „Nastavení mysli“ – Carol Dwecková, „Lídři jedí poslední“ – Simon Sinek, „Jak posílit svou odolnost a vnitřní sílu“ – Denis Mourlane, „Konec prokrastinace“ – Petr Ludwig