Poslechněte si audionahrávku:

Jak velkou roli hraje talent v učení Taiji (Tai chi)? A co když někdo talent nemá? Stačí píle a úsilí?

Talent je úžasný dar. Ale pokud se s ním nenaučíme pracovat, může být i pastí. Může vést k tomu, že se člověk nesetká s výzvami a nevybuduje si vytrvalost. Když pak přijdou obtíže, nemusí vědět, jak je překonat.

Na druhou stranu člověk, který chce něčeho dosáhnout a nemá nějaký extra talent, obvykle dokáže vyvíjet úsilí, aby nové dovednosti získal. Není mu cizí jít si za svým cílem. Zvládne i chvilkový neúspěch, dokáže se z toho poučit. Oproti talentovaným lidem má v tomto navrch. Jak jde čas, nabírá zkušenosti, které mu pomůžou vytrvat a překonávat překážky. Na první pohled mezi ostatními možná hned nezáří, jde však trpělivě dál. Dovednosti získává pomalu, ale jistě.

Nejsme samozřejmě buďto jen s talentem nebo bez talentu. Každému jde něco lépe a něco hůře. Spíše se tu nabízí otázka, jestli nevýhody a naše slabé stránky dokážeme brát jako výzvy a pracovat s tím. Neposuzovat hned člověka a začátečníka Taiji podle toho, jak mu daná věc jde nebo nejde. Vše totiž ukáže až čas.

V praxi jsem se s tím setkala mnohokrát. Jeden z mých žáků je skvělým příkladem toho, jak může píle přerůst v opravdovou sílu. Byl na tom zpočátku pohybově hůře než ostatní. Abych to upřesnila, byl jen pomalejší. Potřeboval více času. Nic víc za tím nebylo. A tak jsem upravovala plán lekcí, abych ho nepřetížila a on pohyby zvládl. Cvičení ho oslovilo a začal cvičit i doma. Pracoval na svém rozvoji. Postupně zvládl složité techniky a předhonil ostatní, kteří si doma necvičili. I z jeho otázek bylo patrné, že nad vším hloubá.

Když po několika letech začal pomáhat našim začátečníkům, jeho trpělivost neměla meze. A já jsem uviděla hodnotu, kterou do školy začal vnášet. Díky prožitému úsilí chápal proces, kterým prošel. Sdílel to s ostatními. Byl empatický a neskutečně trpělivý. Přirovnala bych takového člověka k pokladu, který nabývá na hodnotě, čím déle se danou oblastí zabývá.

Mluvila jsem pak o tom svým učitelem. Zmínil se mi o příběhu, kdy zenoví mniši mávli rukou nad tím, že jedna žena během meditací dosáhla velmi rychle stavu osvícení. Některé lidi kolem to fascinovalo. Ale pro mnichy to nemělo význam. Neviděli v tom hodnotu, protože tato žena nezažila postupný vývoj, neznala cestu. Nemohla se o svou zkušenost podělit s ostatními.

Nakonec nezáleží na tom, jak rychle se učíme nebo jaký talent máme na začátku. Skutečnou hodnotu nám dává cesta, kterou projdeme – právě ta nás formuje a učí nejvíce. A co víc, díky ní můžeme své zkušenosti sdílet s ostatními.

Tipy k dalšímu studiu:

  • Určitě si přečtěte článek Tipy – jak učit Taiji a cvičit s ostatními.
  • Někoho možná zaujmou knížky: „Nastavení mysli“ – Carol Dwecková, „Lídři jedí poslední“ – Simon Sinek, „Jak posílit svou odolnost a vnitřní sílu“ – Denis Mourlane, „Konec prokrastinace“ – Petr Ludwig