Zápisky z moskevské školy – podzim 2014

Autorka textů – MgA. Vlasta Pechová
V těchto zápiscích naleznete pár zážitků, postřehů a úvah z pobytu v moskevské škole Taiji. Mým záměrem bylo zmiňovat se především o obecnějších tématech z oblasti Taiji.

Zápisky ze 13. 11. 2014

Dny plné překvapení
(Překvapení nejen pro lidi)
Pozn.: Zápisek se nevztahuje k Taiji. Nastiňuje proměny v současné Moskvě.

Bydlím u Táni, v místnosti s hezkým rohovým akváriem. S radostí jsem se ujmula krmení rybek. Včera jsem jim nasypala poslední dávku krmiva. A protože jsem chtěla být co nejvíce nápomocná, nabídla jsem se, že zajedu pro nové krmení. Na internetu jsem našla obchod s akvaristikou, prázdnou krabičku od krmení hodila do baťůžku a vydala se na cestu.

Cestou jsem přemýšlela, proč tu mívám obavy chodit do neznámých míst a obchodů. Vždy se musím trochu přemáhat, abych tam vstoupila. Mám totiž dojem, že jako cizinka příliš vyčnívám mezi ostatními Moskvany. Na rozdíl od nich natolik neznám zdejší chování a zvyky. Kvůli tomu se nade mnou vznáší neviditelný otazník spojený s váháním vždy, když vstupuji do neznámých míst.

Obchod jsem našla celkem bez problémů, již zvenčí vypadal přívětivě. V klidu vcházím dovnitř. V malém obchůdku stojí za pultem postarší žena. Z batohu vydoluji krabičku od krmení a ptám se po zboží. „Nemáme,“ odpoví mi prodavačka, „dnes jsem prodala poslední krabičku.“ A než se stihnu zeptat, kdy zase bude, dodává: „Už nebude, protože je to importní zboží. Nevím sama, co budou lidé rybkám kupovat, ještě tu zbylo pár dalších produktů, ale kdoví, co bude pak.“

Už si nevzpomínám, co ze mne vypadlo za odpověď. Hned venku jsem neblahé výsledky své mise zavolala Táně. Bylo mi jasné, že to takhle bude i v jiných akvaristických obchodech. Navíc mne s tímto zážitkem začalo mrazit z toho, že se nebude jednat jen o akvaristiku. To, co tu člověk považoval za normální a samozřejmé, se může tak rychle a nečekaně vytratit…

Zápisky z 11. 11. 2014

Skrze Moskvu na Taiji
(Cesta plného stlačení)

Nechápu, kde tu lidé berou sílu chodit do práce a o večerech či víkendech ještě jezdit na lekce Taiji. Mě může pěkně zničit už jen samotná cesta na lekci. V současnosti mi cesta trvá hodinu, z toho 15 minut ostré chůze a zbytek metrem. Někdo jezdí daleko déle, někdo to má naopak blíže nebo jezdí autem. I když ona ani ta jízda autem není v Moskvě žádná výhra kvůli obrovským zácpám.

Takže já jezdím klasicky metrem a naštěstí jenom s jedním přestupem. O nedělích je cesta v pohodě, dokonce se mi poštěstí si i sednout. V pracovních dnech se lidé večer vracejí z práce a i v sobotu ráno jich spousta jezdí do práce. A právě tyto časy se kryjí s cestou na Taiji. Že bych si sedla? Na to můžu rovnou zapomenout. Jsem ráda, když se vejdu do vagónu nebo alespoň do následujícího vlaku. Dav mne jako sardinku natlačí dovnitř. Myslím, že když bych zvedla nohy, i tak by mne lidé do vagónu vtlačili. Před každou zastávkou se ti, kteří chtějí vystupovat, začnou prodírat ke dveřím. Všestranný tlak se různě mění a zvyšuje. A já už v duchu řeším, že za pár stanic budu muset také vystoupit. Dívám se kolem, jestli se nebude ke dveřím drát ještě někdo, že bych byla v závěsu! To mi i docela jde.

A jak asi probíhá přestup z jedné linky na druhou si domyslíte sami. Sardinky husím pochodem prochází dlouhými chodbami. Pochod některými chodbami mi připomíná děsivé válečné filmy. Teď v nastávající zimě, v bundách a huňatých čepicích, je to všechno opravdu zážitek.

Po sardinkovém stlačení jdu do studia a v malé šatně se vměstnám mezi ženy a pobíhající písklavé holčičky v baletních šatičkách – jdou na hodiny tance. Převlečení do cvičebního oděvu je tak další zajímavý výkon. Samotný trénink Taiji pak probíhá v nevelké místnosti, kam přichází kolem 17 lidí (začala jsem pro zajímavost počítat, kolik se nás tam vejde). Během 2 až 3 hodinového tréninku pak nastává boj o to, zda okna budou zavřená nebo pootevřená. Teď v zimě hrozí, že se rozehřátí nachladíte, anebo nemáte kyslík. No tak si vyberte, k čemu se přiklonit…

Cesta metrem po tréninku bývá o něco volnější, i místo na sezení se může poštěstit. Jen se pokaždé divím, proč mi batoh na zádech těžkne a poslední čtvrthodinka pěšky domů se zdá nekonečná. A jak se potom hezky spí!

Zápisky z 10. 11. 2014

Moskevské ženy
(Mé kamarádky z Moskvy)
Pozn.: Tento text se netýká Taiji a navíc bych jakožto žena měla asi psát o moskevských mužích. Já tu ale opakovaně a hlouběji nahlížím do života žen a tak není od věci se o zdejších ženách krátce zmínit. Také bych chtěla podotknout, že píši pouze o ženách v Moskvě a ne o ženách v jiných částech Ruska (o těch bych pravděpodobně psala něco jiného, i když – kdo ví…).

Ačkoli nelze z tohoto krátkého příspěvku vytvořit jednoznačný názor na ženy v Moskvě, mají tu mé kamarádky určité podobné vlastnosti, které mohu popsat. Všechny se vzdělávají nehledě na to, kolik jim je let. Většinou jsou krásné a vědí, co jim sluší. Pokud nemají děti, hluboce se rozvíjí hned v několika oblastech, nejraději v oblasti pohybu (bojové umění či tanec), umělecké činnosti (malba, kresba, fotografie) a v oblasti hudby. Aby toho nebylo málo, podniká pár mých kamarádek cesty do přírody a to do přírody divoké až nebezpečné (Ural, Altaj).

Mají své životní trable a mnohdy měly nelehké dětství. Často jsou z neúplných či problematických rodin a některé nemají žádné finanční jistoty. Některé jsou bezdětné. Jiné mají dítě či děti, ale jsou poměrně často bez partnera. Mají-li partnera, udržují si od něj určitý odstup a vědomě si hlídají (značnou) soběstačnost a nezávislost. K životu a problémům se staví čelem a ne s podivnými únikovými či neprůhlednými manévry. Možná právě proto se s nimi hezky povídá na nejrůznější a nejpodivnější témata.

Když bych měla udělat závěry z toho, jaké ženy v Moskvě často potkávám a jak na mne působí, shrnula bych to do slov, že jsou vnitřně velmi silné a že mne svým přístupem k životu inspirují. Samozřejmě u mých závěrů je třeba brát v potaz, že tu již mám lehce zapuštěné kořeny a setkávám se s takovými ženami, se kterými přátelství a sdílení životních zkušeností prostě funguje.

Zápisky ze 7. 11. 2014

Úvahy na téma školy Taiji
(Prostory na cvičení v Moskvě)

Tento týden bydlím u své nové kamarádky. Také se věnuje bojovým uměním. Vyučuje Taiji stylu Wu. Často spolu probíráme témata týkající se organizace školy a práce s lidmi.

V Moskvě je obtížné až nemožné sehnat volnou tělocvičnu a pokud si pronajmete prostory ve sportovním či tanečním studiu, budete mít značný problém prostory zaplatit. Vypadá to, že zde nejsou sportovní či kulturní organizace, které by lidem umožňovaly cvičit v cenově přijatelných prostorách. A tak učitelé Taiji a samozřejmě i jiní (a řekla bych že opravdoví) učitelé z peněz od svých žáků poplatí nájem a své znalosti vlastně předávají téměř (či úplně) zdarma. Samozřejmě východiskem by bylo mít opravdu bohaté žáky. Ale zatím jsem se nesetkala s učitelem, který by chtěl předávání svých znalosti pouze takto omezit.

V Moskvě jsem nahlédla hlouběji do tří škol Taiji, kde mají obdobné problémy s prostorem. Protože je velmi těžké volné prostory sehnat, je i daleko obtížnější než u nás zavádět lekce pro začátečníky. Zkrátka není kde a navíc by bylo zapotřebí větší množství lidí kvůli vysokým nájmům. Výsledky jsou pak takové, že škola buďto začátečníky nenabírá, nebo je přibírá do lekcí s pokročilými. Málokterý začátečník však v takovém případě vydrží a lekce ustojí.

Zápisky ze 4. 11. 2014

Zaznamenat si do zápisníku novinky z minulých dnů bude docela řehole. Cvičení se týkalo nácviku a zkoumání technik ze San shou. Teorie bylo méně. I tak jsem ale od svého učitele (Roberta Amackera) zachytila pár zajímavých myšlenek obecnějšího rázu. Popsal tři fáze (nebo se dá říci úrovně), kterými procházíme při studiu Taiji. Nazval je 1) Experience, 2) Practice, 3) Enlightenment.

1. Experience = Zkušenost
Je tím myšleno to, že se člověk seznámí s určitou technikou a tedy ví – či lépe řečeno tuší – co má cvičit a do určité míry dané technice rozumí.

2. Practice = Praxe
Prvotní zkušenost je dále třeba zažít a aktivně s ní pracovat. Proto je nutná praxe s ostatními, kdy danou techniku procvičujeme a zkoumáme.

3. Enlightenment = Osvícení
Na základě dvou předchozích fází pak přichází uvědomění (dá se to nazvat osvícením), kdy získáme hlubší pochopení a smysl technik. Zde bych si dovolila podotknut, že během studia Taiji nepřichází pouze jedno takové osvícení, ale postupně přichází nová a nová hlubší uvědomování (a to často překvapivě v době, kdy je zrovna nečekáme).

Zápisky z 30. 10. 2014

Odpoledne, kdy se padá z kola a duračok tančí
Pozn.: Tento zápisek se nevztahuje přímo k Taiji. Protože jsem ale v Moskvě právě kvůli Taiji, jsou zde mé zážitky s tímto uměním nepřímo spojeny.

Včera jsem šla na procházku do Izmaylovského parku. Slunce pomalu klesalo k horizontu a sluneční paprsky procházely mezi kmeny bříz. Vše prostoupila klidná atmosféra. Modré nebe vévodilo dozlatova zabarveným stromům, medovému listí na zemi, vzdálené hudbě, starouškům hrajícím karty, dvojicím zírajícím do dálky. Svět kolem mne se začal projevovat v trochu jiných, ne úplně běžných, rezonancích…

V meditativním rozpoložení duše se vracím zpět. Ustupuji stranou cyklistovi, vyjíždí z hlubin parku. Prohlížím si jeho červený oblek a černé kolo, přemýšlím, jak do parku vše svým zvláštním způsobem barevně zapadá. Náhle cyklista zavadí o vyvýšenou dlaždici a padá z kola. Vše sleduji s klidem, pád není nijak hrozný. Cyklista se jako pavouček zamotal do rámu kola, ale už stojí na nohách a usmívá se. „Zadíval jsem se na hezkou ženu a hned jsem spadnul“, povídá mi rusky a nasedá na kolo. A protože nevím, co na to rusky říci, zamávám rukama a vracím mu nazpátek úsměv. Ať spadl z kola z jakéhokoli důvodu, jeho hbitá odpověď dala celé scéně milý a humorný nádech.

Jdu dál, vzdálená hudba sílí, až stojím mezi diváky kolem dvou vystupujících hudebníků. Hudebníci hrají hudbu amerických indiánů, obdobně jako ji můžete slyšet třeba v Praze. Tihle jsou velmi výrazně a barevně oblečeni. Na zádech mají připnutá obrovská křídla z peří, samozřejmě také křiklavých barev. Hudebníci hrají, k hudbě rytmicky podupávají, víří v kruzích kolem klobouku na peníze a vytváří docela pěknou šou. Jak tak koukám, jeden duračok – duračkom ho nazvala paní stojící vedle mne – s nimi tancuje a přitahuje tak ještě více publika. Podle jeho vzeření a pohybů je vidět, že i když má hluboko do kapsy, dnes již něco vypil… Lidé se smějí a celou scénku si natáčí na telefony. Chvíli stojím, koukám na duračkovu radost a pak jdu nakoupit a domů, podělit se s kamarádem o zážitky z procházky.

Zápisky z 28. 10. 2014

Energie

Pár týdnů před mým odletem do moskevské školy se mne jeden mých žáků zeptal, proč nepraktikujeme meditaci po odcvičení formy. Doporučil mu to prý doktor čínské medicíny – člověk, který se zabývá čchi-kungem a prý opravdu hluboce rozumí energiím. Teorie, se kterou za mnou přišel můj žák – říkejme mu třeba Olda – byla, že pokud cvičíme formu, utíká nám hodně energie skrze konečky prstů. A proto je třeba se po cvičení formy uzavřít a meditací soustředit energii do svého centra – bodu pod pupkem (spodní dantian).

Olda mne několikrát vyzval, ať se nad tím vážně zamyslím a do svých lekcí přidám meditaci poté, co lidé odcvičí formu. Protože však nehodlám měnit to, co mi předává můj učitel, zamítla jsem jeho návrh s tím, že v mé škole nic takové dělat nebudeme. V naší škole meditaci praktikujeme – pokud ji praktikujeme – před cvičením formy a ne až po formě. Tečka.

Zajímalo mne ale, co na to řekne můj učitel a tedy jsem využila možnost s ním vše osobně probrat. Zvýraznila jsem námitkou o úniku energie, protože jsem sama nevěděla, co na to přesně říct. A co jsem se dozvěděla? Ano, energie vychází skrze konečky prstů a dá se na to pohlížet tak, že jí při cvičení formy těmi prsty částečně ztrácíme. Současně bychom si však měli uvědomit, že cvičením formy se energie navyšuje a začíná více cirkulovat po těle. Ve výsledku tedy energii při cvičení neztrácíme ale navyšujeme nehledě na to, že jí trochu uteče ven.

A jak je to tedy s meditací na konci? Statická mediace je považována ze energeticky nižší záležitost než cvičení formy. Proto se po formě nedoporučuje meditovat na oblast podbřišku. Otočené praktikování, kdy je meditace zařazena až po energeticky vyšším cvičení, bývá bohužel poměrně častou chybou u čchi-kungových praktik a v extrémních případech může být takové cvičení zdraví nebezpečné.

Samozřejmě to neznamená, že by meditace sama o sobě byla špatnou. Jen je třeba dodržet logické pravidlo a postupovat od méně energetických technik k výše energetickým. Taoistické praktiky zahrnují soustředění na spodní dantian proto, aby se v této oblasti vytvořila energie, kterou je možné poté cirkulovat tělem. Tedy je v pořádku, když se soustředíme nejprve na dantian a poté energii začneme cirkulovat (například cvičením formy). Nemělo by to však být opačně.

Zápisky z 27. 10. 2014

Přiznání chyb
(Stálý vývoj vs. vařené nudle)

Prošlý víkend strávený několikahodinovým cvičením pod vedením mého učitele Roberta Amackera mi opět pootevřel oči. Opět jsem si říkala, jak to, že jsem si některé věci neuvědomila již dříve? Čím to je, že jsem si jich všimla až nyní? Jo jo, vše má svůj čas a něco zkrátka nejde uspěchat. I když bude člověk obklopený správnými a přesnými informacemi, je to prostě proces.

Vždy mne mile překvapí, když po letech cvičení objevím novinky v pohybech, které jsem již pokládala za zcela jasné a určené. Toto neustálé přehodnocování pohybů je nekonečné dobrodružství, které neskončí, pokud se mu ovšem sami neuzavřeme. A nemělo by to skončit speciálně pro toho, kdo je v pozici učitele.

Ačkoli učitel Taiji v sobě může vnitřně řešit to, že by měl jakožto autorita a vůdce předkládat svým žákům techniky, které dokonale zná, tak si myslím, že smysl je právě v tom, že i on sám se stále vyvíjí. Tedy bude i měnit to, co předává dále, v souvislosti s jeho vlastním růstem. Měl by dokonce ostatním o své chybě říci – pokud ji dělal a ovlivnilo to výuku – a samozřejmě chybu opravit. Je to podle mého názoru přímo jeho povinnost. Jinak by se jeho cvičení i učení dostalo do mrtvého bodu, kdy by navenek možná nebylo nic moc poznat, příznivá atmosféra školy by však byla utlumena.

Přiznat chybu před ostatními může být pro učitele či pokročilého žáka zajímavá výzva. Pokud to bude umět a stane-li se to zcela přirozené i pro všechny účastníky školy, pak bude škola místem, kde se budou všichni rozvíjet v nádherném prostředí. Ačkoli toto všechno může znít jako klišé, mám dojem, že opravdu přiznat chybu dokáže málo lidí a čím větší mají hodnost, tím složitější to pro ně může být… Kdo to zvládne, nakonec zjistí, že okolí to bere daleko víc, než kdyby mlžil a tahal ostatní na vařené nudli.

Jak v Taiji pracovat s ostatními
(Praštím tě, nebo ti dám klobásku?)

Nácvik Taiji ve dvojicích je založený na spolupráci a je zřejmé, že kdo více rozumí tomu jak cvičit dané techniky, měl by svému kolegovi s nácvikem pomoci. Tak si k sobě vytrénuje dobrého parťáka, se kterým může cvičit techniky další a postupně i složitější. Parťáky si potřebujeme tedy vytrénovat proto, abychom mohli sami dále růst.

Můj učitel (Bob) včera poznamenal, že při práci s druhým člověkem je třeba rozlišit, zda mu dáváme pozitivní nebo negativní zpětnou vazbu. Negativní zpětná vazba je založená na tom, že chybné pohyby či pohybové zlozvyky v Taiji potrestáme. To ale funguje dosti omezeně. Bude-li to v Taiji hlavní výuková metoda, bude silně demotivující, protože neukáže co je správně a co přesně dělat. Bob to vtipně přirovnal k výcviku psa. Když nechcete, aby Vás kousal, tak ho potrestáte. Vás pak kousat nebude, jiné lidi ale možná ano.

Pozitivní zpětná vazba podporuje výuku dovednosti – jak co dělat – a můžou to být dovednosti opravdu sofistikované. Na příkladu o psovi to Bob přirovnal k tomu, že když chcete psa něco naučit, lákáte ho na odměnu. Třeba klobásku. Zvednete jí do vzduchu a pes se postaví na zadní… Takto ho postupně můžete naučit různé teatrální kousky, kterých byste trestáním rozhodně nedosáhli. Podobně tomu je i při výcviku Taiji, jen svým kolegům nedáváme klobásu, nýbrž jim dáme procítit správnost techniky tak, aby pochopili, co je po nich vyžadováno a co mají ve cvičení hledat.

Zdraví Vlasta

 

Share Button
Translate »