Zápisky z Moskvy – přelom 2018/19

Opět tu naleznete čerstvé a křupavé zápisky z Moskvy. Něco jako rohlíky, které ale můžete jíst pouze duševně. Tak dobrou chuť! Zápisky byly ukončeny 8. 1. 2019.

8. 1. 2019: Poslední zápisek

Včerejší let byl ve znamení dinosaurů. Když jsem otevřela knížku a začali z ní vylézat dinosauři, děti kolem naklonily hlavy a rentgenovaly mne očima. Tak jsem jim knížku na chvíli půjčila. Přistání bylo tak hladké, že nebylo poznat, kdy se letadlo dotklo země.

6. 1. 2019: Dinosauři

Celý víkend byl plný nejen cvičení, ale také setkávání s přáteli a loučení. Dostala jsem nádhernou americkou knížku o dinosaurech. Po otevření se na každé stránce vztyčí dinosaur. K tomu jsou u každého dinosaura malé podstránky. Když je otevřete, objeví se další menší dinosaurkové. Je to knížka pro děti, ale osloví to i dospěláky. Je nádherně provedená, má i pěkné texty a vtip. Už vím, co si zítra budu číst během cesty do ČR. Budu trochu větší a hlavně nadšené dítě…

20190106_160910

4. 1. 2019: Přílišná snaha vyhrávat

Včera jsme se s Taiji přáteli bavili o tom, co způsobuje přílišná snaha vyhrávat při cvičení ve dvojicích. Jednak takový člověk zrychluje cvičení, ale hlavně je značně zatuhlý a ostatním se s ním špatně cvičí. Zatuhlost si pak přenáší i do sólového cvičení formy, protože je pro něj taková kondice normální. Opět si tím ubírá možnost hlubšího vývoje.

Abychom se zbavili pocitu, že musíme pouze vyhrávat, je dobré si uvědomit, že při nácviku Taiji ve dvojicích nejde jen o výhru a prohru. Učíme se nalézt a následovat Princip taiji a to i v případě prohry! Z tohoto pohledu je prohra vítaná, nabízí úžasný potenciál výcviku – možnost trénovat udržení principu Taiji i během (zdánlivé) prohry.

Máte-li v sobě tendence stále vyhrávat, bude to brzdit váš vývoj. Z pohledu ostatních Taiji kolegů to až tak nevadí, protože jim svou ztuhlou kondicí poskytnete možnost učit se skrze prohru. Oni se díky prohře naučí nové dovednosti. Udrží-li Princip taiji během prohry, budou ve výsledku trénovat lepší techniku než vy. Časem jim už vůbec nebude vadit vaše snaha vyhrát. Budou se z toho totiž učit.  Vy se z toho ale nenaučíte nic. Takže jednoho dne to kvůli snaze vyhrát prohrajete na plné čáře.

Učit se skrze prohru (za dodržení Principu Taiji) plně přeučuje naše podvědomé reakce. Dostává nás na zcela jinou úroveň spolupráce a interakce s ostatními. No není to báječný systém?

2. 1. 2019: Obchodní dům a létající děda Mráz

Nedaleko od Tánina bytu je obchodní dům „Ašan“. Dnes jsem si tam zašla na nákup a při té příležitosti jsem nafotila výzdobu. U nás nosí dárky Ježíšek, v Americe Santa Klaus a v Rusku děda Mráz. A tady jsou ty fotky!

2. 1. 2019: Jemné korekce = velký objev

Když jsem si před pár dny povídala s Bobem, zmínila jsem se o chybě, která se začala vyskytovat u dvou mých pokročilých žáků. (Kluci, díky za to, jinak bych si toho nevšimla a nehledala odpověď. Dokonce se teď zlepšilo i mé vlastní cvičení!) Chyba vznikala v průběhu nácviku Chansujin, jako druhotný efekt při práci na správné technice pohybu nohou.

Jedná se o moment, kdy je váha přenášena na jednu nohu a druhá dělá přísun, například v začátcích prvku Brnknutí na loutnu nebo Poplácání koně. Chybou je, když přisouvající se noha je příliš ztuhlá. Ani jsem nečekala, že mi Bob dá tak skvělou a praktickou navigaci, jak chybu odstranit. Jen jsme si přátelsky povídali, mluvila jsem o svých žácích a co při výuce řeším…

Tady je ta geniální rada, co s tím! Vše by se mělo přirozeně spravit, pokud si uvědomíte a aplikujete správnou posloupnost, kdy impulz jde do plné nohy, plné ruky, prázdné ruky a teprve poté do prázdné nohy. A platí to i pro tak malé pohyby jako je přisunutí nohy v již zmíněných prvcích. Je to poměrně pokročilá korekce, která předpokládá pokročilé adepty cvičení, kteří dokážou tuto posloupnost vnímat a udržet. (Kdo ze čtenářů tomu nerozumí, nic se neděje. Ti, kterým jsou tato slova určena, to pochopí a na ostatní je to brzo… A nebojte, budeme se tomu věnovat koncem března v kurzu Vnitřní pohyby v Taiji.)

2. 1. 2019: Taxi v Moskvě

Mám dojem, že jsem se v některých svých dávných zápiscích zmiňovala o tom, jak je to v Moskvě s taxíky. Dříve tu kromě oficiálních taxi běžně fungovali taxikáři, kteří neměli ani ceduli na autě, ani nijak barevně označená auta. Stačilo se postavit k silnici a zvednout ruku. Do pár minut zastavilo auto a vy jste si domluvili cenu, kterou zaplatit. Když se vám cena nelíbila a řidič nechtěl slevit, mohli jste službu odmítnout. Stačilo mávnout na další auto a zkusit se domluvit tam. Jeden můj kamarád v tom byl tak zběhlý, že si občas domluvil cenu, která byla pro řidiče prodělečná.

Já takovými taxíky jela jen párkrát. Přeci jen člověk nikdy nevěděl, ke komu přisedl. Řidiči měli netradiční rysy a trochu sem se jich proto bála. Byli vždy tmavší pleti a byli ze zemí Kyrgyzstán, Kazachstán, Uzbekistán…

Teď už se vše objednává přes internet. Když se vám stane, že vás zapomene vyzvednout známý, marně čekáte venku na domluveném místě a už je vám zima (se mi to stalo před pár dny), nikdo na mávání rukou nereaguje. Leda tak za volantem pokrčí rameny a jede dál. Kdepak, je třeba mít aplikaci v mobilu a přes ní si taxi objednat.

Ceny za taxi tu jsou extrémně nízké, sami Rusové se divili, když jsem jim řekla, kolik jsem zaplatila za taxi 1. 1. ve 3 hodiny ráno. V té době bylo taxíkářů málo, protože někteří slavili a pili. Přitom spousta lidí se chtěla vrátit do svých domovů. I když metro tu noc jezdilo bez přestání, rychlejší taxi byla jasná volba. Mé taxi bylo objednané přes internet. Měla jsem novoroční náladu. Povídala jsem si přátelsky a bez bázně s řidičem z Kyrgyzstánu o jeho zemi a dozvěděla se i o dalších zemích, které pro mne znějí tajemně.

2. 1. 2019: Psa by nevyhnal

Sněží slabě, vytrvale a chvílemi horizontálně. Vítr hýbe holými korunami stromů. V Čechách bychom to nazvali psím počasím. Mám dnes volný den a vypadá to, že se budu věnovat tvorbě, cvičení, studiu a zpracovávání poznatků z tohoto pobytu.

1. 1. 2019: Fotky z procházky z centra Moskvy

Fotografie z novoroční výzdoby Moskvy jsem již zveřejňovala před dvěma lety. Tady jsou letošní! Jak je vidět na první fotografii, první večer v roce je v centru Moskvy spousta lidí. A já jako mravenec jsem taky v centru. Nebýt té výzdoby, utíkám hned pryč. Ale než se mi to podaří (do stanice metra hned u Rudého náměstí je taková tlačenice, že radši zůstávám venku na ulici), nechávám se chvilku unášet proudem a prohlížím si všechna ta světýlka.

Podle mých přátel se ještě spousta lidí vyspí z opice (Nový rok tu slaví opravdu velkolepe) a příští dny lze v centru Moskvy očekávat ještě hustší davy.

 

2019-01-01 13.53.28

1. 1. 2019: Novoroční chvilka s kočkou Timoškou

Silvestrovská oslava u Boba a jeho rodiny byla tak srdečná, že po příchodu domů se k mému srdci musela přitulit i kočka Timoška. Celý ten silvestrovský čas byl jako dárek a milé niterné překvapení, kdy se přátelská atmosféra měnila v čistou radost. Člověk by nejradši objímal celý svět. A kočka Timoška to hnedka vycítila a přišla ten pocit podpořit.

 

20181229_23203730. 12. 2018: Chce to pořádné zuby!

Abych mohla na všech těch večírcích co nejvíce sníst, pořídila jsem si nové zuby! Stačí na to pomerančová slupka správně rozříznutá a otočená bílou stranou ven.

Když něco takové ukážete dětem, každému dítěti vytvoříte takové zuby a když se vám to povede stejně jako mě pozdě v noci, nebudou pak chtít jít spát a budou strašit své rodiče!

30. 12. 2018: Čas oslav

Celý týden tu jsou různé večírky a všichni se připravují na oslavu Nového roku. Tady to má váhu našich Vánoc. Dárky si tu lidé dávají právě na Nový rok. Už mám také něco přichystané, ale jak přebíhám z místa na místo, nestíhám si ty připravené dárky vyzvednout z Tánina bytu. A když už se dostanu domů, tak na ně zapomenu a vyjedu opět bez nich.

Ale ještě se to dá všechno stihnout. Zítra určitě nezapomenu – na večírek půjdu s batohem plným jídla (slíbila jsem uvařit jídlo) a s dárky, které posílají mí kamarádi dalším mým kamarádům. K tomu ještě vměstnám své připravené dárky a nějakou svou tvorbu, kterou chci ostatní potěšit. Nějak to snad unesu!

Můj batoh ale určitě nebude tak veliký jako tato budova ovázaná svítící mašličkou:

20181227_171641

28. 12. 2018: Příběhy

Když se po delší době vidíte s přáteli, sdílíte s nimi poslední novinky z vašeho života. Jak jsem tak jedné své kamarádce povídala o nepřizpůsobivých sousedech, kteří mi znepříjemňovali bydlení v Praze, vyslechla jsem si na oplátku příběh o švábech.

A pak kamarádka přitvrdila. Řekla mi příběh, který mi vzal dech. Nad jejím bytem žije rodina, ve které kdysi zemřela babička. Aby pobírali její důchod, nechali ji doma v posteli. Měli jí tam několik let v podobě jakési mumie. Když se na to přišlo, šel za to muž z té rodiny sedět.

Brrr, představa, že by se něco takové mohlo dít v mém okolí, je šílená. A doufám, že se to ani neděje. Jak vidno, s příběhy na svou kamarádku nemám, vždy přijde s daleko větším extrémem.

28. 12. 2018: Jako prasátko

Dnes jsme si řádně zacvičili, přijdu si tu o trochu více přítomná než včera. Postřehy ze cvičení si budu muset ještě zapsat, nechávám je v sobě doznívat. Témat k přemýšlení i ke cvičení přibývá…

Domů jsem přišla celá nějaká ušpiněná. Jak je na chodnících a na zastávkách prosolený hnědý sníh, nějakým zázračným způsobem mi ušmudlal kalhoty. Nejen dole, ale i nahoře na stehnech. Budu se muset naučit tady v tom prostředí lépe chodit. Že by za to mohly ty moje sněhule? Nebo neumím v prosoleném marastu našlapovat? Budu tomu muset přijít na kloub!

28. 12. 2018: Jak že se jede domů?

Včera jsem byla tak nadšená ze setkání s Bobem a jeho moskevskými žáky, že jsem se s nimi po tréninku vydala společnou cestou na metro. Chtěla jsem si s nimi po cestě povídat. Chvílemi jsme šli husím pochodem, lidi se smáli a říkali, že na náledí se nacvičuje chůze staré bábušky. Cesta na metro trvá tak 10 minut, buďto jdete po náledí, nebo prosolenou břečkou nebo obojím naráz.

Jakmile jsem vstoupila do metra, uvědomila jsem si, že jsem neměla jet metrem! Měla jsem jít úplně jiným směrem a jet trolejbusem. Když už jsem tu, říkám si, dám si cestu metrem a pak půl hodiny chůze ve stylu bábušky. Protože se mi ale vybavilo víc míst, ve kterých jsem v Moskvě přebývala, vystoupila jsem na jiné stanici… No jo, přeci jen jsem tu půlrok nebyla a teď se mi to plete. Nakonec jsem dojela na správnou stanici a věřte nebo ne, jel zrovna autobus (zázrak!), který mne přiblížil k domovu. Pasažéři v autobuse mi rádi vysvětlili, jakým směrem autobus jede a jak pak pokračovat dál.

Žádné velké drama z toho nebylo, spíše jen malinké dobrodružství. Jsem zvědavá, kolikrát se ještě takhle zapomenu a co z toho vznikne.

26. 12. 2018: Noční klid

Dnešní večerní procházka zasněženou Moskvou byla nabitá klidnou atmosférou, navodila mi vzpomínky na dětství – na doby, kdy u nás bývalo více sněhu. Možná právě tím klidem mi to připomnělo dětství, bezstarostnou existenci a prožitek. Procházela jsem se v nedalekém parku, chodila vyšlapanými sněhovými cestičkami a nechala hlavu, ať si přemýšlí, o čem chce.

Nebojte, park je to malý, je osvícený a takhle večer se tam prochází více lidí. A sněhu tu není 10 cm, ale 20. Dnes jsem si to změřila těmi svými opěvovanými botami a prošla se i mimo vyšlapanou cestičku. Do toho mírně sněžilo, tváře pálily od mrazu a všude bylo ticho. Jen sníh pod nohama křupal, křupy, křup.

25. 12. 2018: Boty a zase boty a krásná zima

Letět do Moskvy na první svátek vánoční bylo jako letět v jakýkoli jiný den. Ale jeden bonus to mělo, taxikář mi dal na letišti v Praze štafetku – dobrou laskominu. (To jsem ještě nevěděla, že stejně chutný a sladký bude i čas oslav Nového roku…) 

Ještě doma jsem si vyčetla, že mne tu čekají teploty kolem mínus deseti stupňů, podívala se na své boty a usoudila, že by to chtělo něco teplejšího. Povedlo se! A když jsem tak cestovala v nových zimních botách, sledovala jsem, co nosí ostatní. Někteří na to dlabali a letěli v teniskách a dokonce pak i ve vlaku do centra Moskvy měli na nohách tenisky či polobotky.

Teprve po výstupu na „stáncia Běloruskaya“ začali lidé vypadat normálně rusky, měli pořádné boty. Co dělali ti teniskoví a polobotkoví, zda se přezuli, chytli taxika nebo to nějak doklepali domů, to nevím. Já se vydala metrem za Táňou. A protože tu je asi tak 10 cm sněhu a těch mínus deset ani tak moc nezebe, od metra jsem se s chutí prošla asi půl hodiny ke mému dočasnému milému domovu.

Share Button
Translate »