Zápisky z Moskvy – leden, únor 2018

Zápisky z pobytu Taiji v Moskvě tentokrát obsahují spoustu snů, zvířat i reálných zážitků. Ale co je vlastně realita… Věnuji se i zamyšlení nad předáváním Taiji. Zápisky byly ukončeny 12. 2. 2018.

12. 2. 2018 – Proměny: Pocity během dne se neustále mění. Před chvílí jsem si přišla jako kačenka, na kluzkém ledě s velkým zavazadlem jinak chodit nelze. Na tréninku v Moskvě si někdy přijdu jako medvěd. A to nemluvím o datlovi a dalších zvířecími názvy pojmenovaných chybách.

Dnes mne ještě na letišti čeká pocit mravence. Ani další zvířena na sebe jistě nedá dlouho čekat. Ale slibuji, že na lekce v Praze přijdu ve své lidské podobě. Vracím se domů.

11. 2. 2018 – Kde spí kocour? Přivezla jsem si do Moskvy svůj modrý batoh a teprve tady jsem si všimla, jak je špinavý. Vyperu ho až budu zpět doma. Brr. Poslední dobou tu nosím radši svou tašku (velkou kabelku) přes rameno. Ale je velmi zajímavé, jak ta špína přitahuje kocoura Vásku! Batoh ho činí vyloženě šťastným. Hádejte, kde teď spokojeně spí!

11. 2. 2018 – „Poslední“ moskevský trénink: Dnes bylo na tréninku hodně lidí. Byl to krásný trénink. Byl posledním v tomto mém pobytu, ale doufám, že takových tréninků mne v budoucnu čeká ještě spousta.

O přestávce na řadu přišlo i popovídání na téma budoucnosti české školy – kvalita cvičení, způsob výuky, jaké jsou možnosti dalšího rozvoje. Tento pobyt má v sobě spoustu nových podnětů, závan nového světa. Ale jak to opravdu bude? No to se nechme překvapit, protože ať si malujeme budoucnost jakkoli, je vždy nejistá. Ani život by neměl správný náboj, když bychom všechno věděli dopředu…

10. 2. 2018 – Příběh o Máše: Kamarádka Máša (Maríja) je doktorka. Má obrovské srdce a překvapuje svou laskavou péčí. Práce je jí posláním. Máša mne pozvala na koncert. Půjdeme prý ještě s jednou její kamarádkou. Decentně podotkla, že ta její kamarádka je zvláštní. Kývla jsem a řekla jí na to „okej“. A určitě jsem se smála, protože zvláštních lidí znám docela hodně. Více jsme to nerozebíraly.

Když jsem se v metru s Mášou sešla, držela za ruku asi dvanáctiletou holčičku. Světe div se, jmenovala se taky Máša. Malá Máša se mne hned chytila za ruku a já pochopila, co velká Máša myslela svou dřívější poznámkou. Velká Máša se občas stará o malou Mášu, dceru jejích přátel. Snaží se jí uvést do světa i přes dívčino postižení. Velká Máša má velké srdce.

Protože jsme měly před koncertem trochu času, zašly jsme, všechny tři ruku v ruce, na čaj. Ach ty zákusky! Pak pomalé převlékání a přezouvání v tlačenici dospělých i dětí, no jinak to nejde. Každý kousek Mášina oděvu jako by se zvětšil a dal jí spoustu práce…

Sedíme v Rachmaninově sále, koncert začíná. Vlastně je to příběh – kombinace četby, hudby a malby pískem. Malba pískem je od stolu umělkyně přenášena na velkou obrazovku. I když příliš nerozumím čtenému textu, užívám si sledování měnících se písečných obrázků a hudbu.

Jednomu slovu v tom sále ale rozumím určitě. Jméno hlavní osoby v tom příběhu je Máša. A tak se dvě Máši se svými životními příběhy dívají na příběh o Máše a já se dívám na tři Máši a je mi s nimi dobře. Když pak jedu metrem domů, napadá mne, že mi tu někteří lidé vlévají konvičkou přímo do srdce lásku a životní sílu. (Stačí na to úplně obyčejná zelená konvička, bleskne mi hlavou.)

Pár fotek z příběhu o Máše:

 

9. 2. 2018 – Sníh, děti a muzeum vastóka: Sleduji, kolika různými způsoby tu uklízí sníh. Dost častý je bagr, nahrne sníh na hromadu, kterou pak odvezou pryč. Dnes mne zaujala fréza s komínkem. Sníh z komínku létal asi tři metry stranou. Zajímavá věcička. A pak tu jsou uklízeči (říkají jim „dvórniky“), sníh odklízí lopatou a odsekávají led z chodníků.

Co se týká dětských kočárků a sáněk, zahlédla jsem tu něco mezi kočárkem a sáňkami. Představte si nízký kočárek, který má malinká kolečka a současně i lyže. Podle klidu a spokojenosti dítěte bylo vidět, že ho to vozítko dost baví. Trochu jsem mu záviděla. Taky by se mi líbilo, když by mne takhle někdo vozil. Jen bych se do toho vozítka nevešla.

Fotka z dnešní návštěvy Muzea východních kultur – je vidět, že vzdělání dětem je tu dopřáváno i zábavnou formou.

2018-02-09 21.34.07

9. 2. 2018 – Navigace v metru: Takhle vypadá tabule s nápisy stanic na stěně v metru, je třeba znát azbuku. Ve vagónech jsou pak ale názvy uvedené i anglicky.

20180209_113355

9. 2. 2018 – Vzácní Taiji přátelé: Celý tento pobyt zkoumám a přemýšlím nad školou Taiji. Nejen nad tou svou, ale i nad moskevskou školou i nad ostatními Taiji školami. Jak školy Taiji fungovaly dříve a jak fungují dnes? Cítím vnitřní potřebu sdílet problematiku rozvoje školy Taiji, radit se s přáteli, kteří mají stejné či podobné zkušenosti a uvědomit si možné (i nemožné) horizonty.

A víte co? Mí zahraniční přátelé z oboru mi trpělivě naslouchají, nabízejí své zkušenosti a myšlenky. Jsem vděčná za jejich zpětné vazby a podporující přístup. Stejně jako žák, tak i učitel a vůdce školy se potřebuje radit… Začíná mi docházet, jak důležité je mít se na koho obrátit. Děkuji, že takové lidi ve svém životě mám!

8. 2. 2018 – Stravování v Moskvě: Tentokrát tu často vařím a užívám si to. Pozitivně se to projevilo na mé peněžence, stále je celkem pěkně tlusťoučká. Domácím stravováním se tu dost ušetří, stejně jako všude na naší zeměkouli. A protože Táňa má teď hodně práce, převzala jsem v kuchyni vedení a zajišťuji, aby tu bylo vždy uvařené jídlo. Ani jedna z nás nemáme přísná pravidla ohledně stravy, naše česko-ruská kuchyně je úplně v pohodě. Akorát se učím vařit v tzv. multivarce. Některé zákonitosti multivarky jsou odlišné od běžného vaření. Přicházím jim na kloub, naštěstí bez úhony. Jenom nevím, jak výraz multivarka přeložit do češtiny. Neví to ani strejda „google translate“. Že by něco jako multihrnec, multivar, všehovar?

Hodně zajímavá je tu práce s vodou. Všechny domácnosti používají filtry na vodu. Přefiltrovanou vodu pak převaří. A na rozdíl od většiny Čechů nevaří přesné množství vody na čaj. Vaří jí mnohem víc (někteří šetřílkové by se tu zbláznili!). Převařenou vodu pak mají v lahvích, třeba i několik dnů, používají jí k pití či k ředění čaje.

Čaj většinou vaří tak, že nejprve udělají silný dryják. Mají na to takové malinké konvičky. Někdo nechává čajové listy v té konvičce ležet celý den. Hutný nálev pak nalejou do šálku, naředí ho horkou vodou a pro ochlazení přidávají tu připravenou vodu z láhve. Je to taková ruská čajová alchymie. Rituál intimní povahy. Působil mi dříve problém – nechtěla jsem pro Rusy vařit čaj, protože jsem měla dojem, že to tím jejich způsobem nezvládnu. Teď už to umím. Nejlepší je okoukat, jak čaj v té které rodině dělají a pak se přizpůsobit. (Pro sebe si ale stejně dělám čaj po svém.)

8. 2. 2018 – Plány, plány, plány: Často při pobytech v Moskvě využívám svůj čas i k plánování. Některé nápady a plány dlouho uzrávají, přichází postupně. Někdy se na první pohled nic moc neděje. Pak se to projeví jako příliv. Tentokrát je to jako když hrom bije. Nejenom že je naplánována cesta do Moskvy pro několik mých žáků, současně i do Moskvy lákám jednoho Bobova žáka z Ameriky a předávám mu informace, aby se jeho cesta mohla uskutečnit. V moskevské škole jsou vyloženě hladoví po tom mít další parťáky… Do toho jsem se dnes dozvěděla, že v létě budeme v Praze opět mít cvičení zdarma! Jupí! Plánů na léto je habaděj. Co víc si přát, než jejich úspěšné naplnění.

6. 2. 2018 – O medvědovi a vzpomínkách: Sny jsou zvláštní, některé pro mne mají hlubší význam. Jiné můžou být jen jako podivně smíchaný salát a není třeba jim dávat pozornost. Na snáře určitě nedám, spoléhám na vlastní úsudek. Sen je něco jako myšlenka, obrázek, emoce. A je jen na mně samé, jestli a jak si svůj sen vyložím. Beru sny jako citlivou alchymii, nenásilnou inspiraci a možnost rozšířeného pohledu na realitu.

Včera se mi vybavil můj první sen v Moskvě, když jsem před asi 15 lety přiletěla do Moskvy poprvé. Je nezapomenutelný. Pobaví hlavně vás, kteří se mnou jezdíte do Červené Řečice a víte, jaký mám k tomu místu vztah.

Představte si vodní nádrž Trnávku. Nad ní je kopec porostlý stromy. A teď si nad tím kopcem představte obrovského hnědého medvěda, jak mává tlapami a řve. Tak přesně to byl můj první sen v Moskvě. Probudila jsem se z toho snu udivená, nadšená a s úsměvem.

Třeba ten sen nemá hlubší význam, ale já jsem za něj ráda. Když se nad ním teď zamýšlím, napadá mne, že by šel například vyložit jako symbol pokračování mých zážitků z dětství a dobrodružné cesty do cizí země, která se mi stala druhým (možná až spirituálním) domovem.

Vzpomínka na sen včera ožila, když jsem si u stánku s bižuterií prohlížela měděné přívěšky a našla mezi nimi přívěšky stylizovaného medvěda. (První medvěd vypadal jako žába.) Po prohlížení několika medvědů a po rozhovoru s bábuškou, postarší prodavačkou s hlavou v šedomodrém šátku, jsem si jednoho medvěda koupila. Dokonce jsem pak prodavačce předvedla pohyby medvěda ze svého snu.

Na oplátku jsem obdržela několikrát opakované přání, aby mi medvěd přinesl štěstí a ochranu. Ruské bábušky taková přání umí říkat opravdově, že se vám to zaryje pod kůži. Ano, nabízí se myšlenka, že bábuška mi ta slova řekla čistě ze záměru prodat přívěšek. Nemusela však říkat vůbec nic, i tak bych z něj měla radost. Přidala mu tím ale hodnotu navíc. Přívěšek s medvědem pro mne získal hlubší význam, bude vždy jedním z klíčů ke vzpomínkám. A je mi úplně jedno, že spojení medvěda s Ruskem je prý klasické klišé.

5. 2. 2018 – Sníh: Několik lidí z Čech se mne dnes ptalo na sněhovou bouři v Moskvě. Včera to trochu bouři připomínalo, ale jsou tu na to zvyklí a tak postupně sníh uklízí a život tepe dál. Vlastně se mi líbí chodit vrzajícím sněhem ve vyšlapaných cestičkách. Člověka takové počasí pěkně otuží. Když pak přijdete domů, užíváte si teplo a život kolem, jako třeba tuhle ospalou číču Timošku:

timoska

5. 2. 2018 – Plány: Včera jsme po tréninku probrali ceny a časové možnosti letního pobytu v Moskvě. Máme tak už poměrně kompletní představu o pobytu, vše si můžete přečíst na stránce Letní pobyt v Moskvě. Pro zobrazení termínů a propočtů cen je nutné se do stránek přihlásit.

4. 2. 2018 – Ráno: Chvíli před tím, než se vydám na dnešní trénink, dívám se na stromy. Větve mají zasypané sněhem. Sedí na nich havrani a krákorají svou ranní píseň. Asi si rozcvičují své chrčivé hlasivky a docela jim to jde. Po chvíli se ozve šumění křídel, všichni se zvednou a letí o kus dál. Drobně sněží. Náhlý závan větru rozkývá do té doby spící stromy.

20180131_092921

3. 2. 2018 – Dnešní trénink: Chodíte v břečce, sníh taje a do toho padá stále další. Nemá smysl v takovém počasí jezdit po návštěvách. Po tréninku jedu domů a přemýšlím nad cvičením. Trénink dnes začal dotazem mé kamarádky (kolegyně), která se začala dožadovat odpovědi, proč nikdo neklade větší důraz na „prázdný krok“ během cvičení formy. Hovořila přísně a rozzlobeně. I přes negativní náboj se rozhovor přesunul na praktické zkoumání tématu prázdného kroku a hledání příčin, proč je složité se při cvičení formy na prázdný krok soustředit. Poté jsme i probírali, jakým způsobem a na co se soustředit, aby při prázdném kroku nevznikaly chyby. Ve výsledku to bylo velmi přínosné téma.

Mimo jiné proběhla výměna názorů, jak by měla vypadat výuka – kdo preferuje křičícího učitele a kdo učitele mírného. Tak například někdo má rád pedantického učitele a tedy uvítá i křik (případně i trest), protože to bere jako úsilí od učitele, aby něco opravdu naučil. Já osobně určitě preferuji učitele optimistického, takového, který povzbudí. Pak se více snažím a mám radost z výsledků. Když by na mě někdo křičel či mne trestal, nevěřím, že by dosáhl většího úspěchu, spíše naopak.

Přeci jenom se mi líbí teorie, že náš duch by měl směřovat vzhůru a mělo by tomu být i při výuce (kdy je snadné žáka vydeptat). Nemyslím tím samozřejmě, že by učitel měl být netečný k žákovým chybám. Ale podle mne nemá smysl deptat někoho, kdo není schopen určitou chybu hned opravit. Prozradím na sebe, že pokud v Čechách nějaký můj žák opakuje jednu a tu samou chybu a není schopen ji opravit, i když jsem mu to několikrát vysvětlila a upozornila ho na to, nechám ho na nějaký čas s danou chybou „žít“. Dám mu tím čas a zkusím mu chybu připomenout později, třeba ji pak opraví. A víte co? Ve většině případů to zafunguje. K opravení některých hluboce zakořeněných chyb člověk prostě potřebuje dozrát.

Možná se teď ptáte, kdo vede v Moskvě výuku. Bob je totiž v Americe. V době, kdy tu není, vedou výuku v Moskvě pokročilí žákci. Pro určité dny a časy tu mají vytyčená témata, kterým se věnují. Dávají si i prostor pro postřehy, otázky a odpovědi, kdy jeden z pokročilých žáků pak vyvodí ze všeho závěr a přejde k dalšímu tématu.

2. 2. 2018 – Úvahy a názory na téma výuky Taiji: Moskevská škola se skládá z pestré skupiny lidí – vědců, bývalých vědců (život je donutil změnit profesi), umělců, lidí s běžným zaměstnáním a také z byznysmenů. S některými si hlouběji povídám o škole, výuce a vůbec o tom, jak a komu Taiji předávat dále. Tady je pár zajímavých názorů, se kterými jsem se setkala:

Byznysmen: „Učit Taiji je náročné, i jen jednoho člověka učit je opravdu těžké. Až budu učit, budu za soukromou lekci chtít minimálně 100 dolarů. Pokud v budoucnu otevřu školu, bude zaměřena výhradně na bohaté lidi.“

Sociolog: „Z mé zkušenosti s učením Taiji můžu říct, že bohatí lidé se k Taiji nehodí. Zaplatí velké peníze a pak očekávají, že se Taiji naučí rychle a lépe než ostatní. Jsou pak rozladěni, když zjistí, jaké úsilí tomu mají věnovat. Navíc se nesoustředí, protože nemají čas. Nejsou ochotni (či nemůžou) investovat svůj čas.“

Nevyvracím ani jeden názor, protože oba mají pravdu. Učit Taiji je těžké, má-li se opravdu udržet kvalita a komplexnost Taiji. Výuka a studium Taiji vyžaduje určité závazky od učitele i od jeho žáka. Je to vztah založený na oboustranném souhlasu. Jeden můj čínský kamarád se vždy o svých nových žácích vyjadřuje tak, že je „přijal do učení“. Není automatické, že bude učit kohokoli, kdo si o to řekne. Takže – někteří učitelé přijmou kohokoli, jiní si poměrně přísně své žáky vybírají.

Myslím, že zaujatost pro Taiji se v lidech tříbí během jejich studia. Obdobně to tak vnímá i můj učitel. Z tohoto pohledu je pak dobré být otevřený novým zájemcům a nechat jim čas, aby se ukázalo, kam je jejich studium dovede. Na začátku totiž nikdy nevíte, kdo nakonec Taiji uchopí hlouběji a kdo to pustí k vodě.

Z důvodu omezené kapacity může samozřejmě přijít doba, kdy na nové lidi nebude síla a čas. V takovém případě pak přirozeně nastupuje výběr a omezení při přijímání nových žáků. Současně i pravděpodobně poroste povědomí o hodnotě Taiji v dané škole. A snad, jsou-li k tomu správné podmínky, to i samotnou školu ještě více stmelí a rozvoj Taiji ve škole nabere na obrátkách. Kdo ví…

1. 2. 2018 – Mráz a slunce: Dneska je tu poprvé modrá obloha. Však taky začalo mrznout. Ve sněhu jsou vyšlapané cestičky jak od zvířátek.

1. 2. 2018 – Jako utržená ze řetězu: Nedá mi to, na trénincích se občas chovám jako utržená ze řetězu – zkouším, jak zareagují na nečekané pohyby, techniky a záludnosti. Nikde jinde bych si to nemohla dovolit, tak je třeba to využít. Musím říct, že jsou na mě milí a nemusím se bát zranění. S o to větší vervou se s nimi kočkuji. Ano, někdy se i snažím naslouchat, poslouchám jejich komentáře a řídím se jejich pokyny. Jindy mám ale takovou radost, že tu jsem, že potřebuji zkoumat, co se stane když… Pravděpodobně se potřebuji pořádně vybít a vyřádit, abych pak byla v dalším pololetí ke svým žákům v Praze dostatečně trpělivá.

Takhle bych popsala jednotlivé dny tréninku: 1. den – piánko, ladění, 2. den – drama, velký zápřah, trochu depresivní pocity z vlastních chyb, 3. den – radost, nadšené kočkování a pokusy, 4. den – rovná páteř, větší naladění se, radost z dobré techniky a depresivní pocity z chyb jsou v rovnováze, 5. den – techniky jdou rychle za sebou až je to někdy na úkor správné techniky, na druhou stranu určitá spontánnost je potřeba a nebylo by vhodné jí kvůli preciznímu provedení technik zcela potlačit.

1. 2. 2018 – Bob a jeho semináře v Praze: Včera mne po tréninku svezl domů můj Taiji „brácha“. Měl to při cestě. A jak se tak bavíme, vylezlo z něj, že jeho syn se bude ženit a že pozve Boba na svatbu (2000 km od Moskvy). Bude to někdy koncem června v době konání seminářů v Praze. A protože je to až za dlouho, neměl by snad být problém semináře případně posunout na jiný termín.

Sice jsem to nedala znát, ale vyděsilo mne to. Pro mě by to problém byl už jen proto, že vím, že někteří si v Praze na to datum berou volno. Samozřejmě se těžko předvídá, co život přinese, ale plány jsou plány. Pro jistotu jsem napsala Bobovi a jeho ženě. Jejich rozhodnutí bych respektovala, ale… přeci jenom… A víte jak mi odpověděli? Bob nehodlá měnit termíny seminářů, je to daleko důležitější než něčí svatba. Uf, spadl mi kámen ze srdce!

Proč vám to tak otevřeně píšu? Bob je třída! Bude u nás v Praze učit, je to nenahraditelný, úžasný člověk. Ve svých 74 letech za námi přijede, i když na tom nevydělá žádný těžký prachy. Doufám, že v červnu na jeho semináře přijdete, abychom ukázali i my, že to myslíme vážně! (Tady je info o jeho seminářích.)

31. 1. 2018 – Fotky z centra Moskvy: Tady jsou slíbené fotografie z centra Moskvy. Zimní výzdoba tam ještě dělá parádu a skvělou atmosféru. Součástí výzdoby jsou tentokrát u Rudého náměstí osvícené stromky a veliké skleněné vitríny s různými přírodními scenériemi, jak můžete vidět na fotkách – srnečky, lišky, veverky, sáně… Úplně poslední fotografie je z obchodního domu GUM. Myslela jsem nejdřív, že paní v kožichu je záměrným ozdobným prvkem. Ale nebyla, jen tam v tom kožichu odpočívala na lavičce.

 

31. 1. 2018 – Výhled z ráje:

Přišla ke mně kočka Timoška. Ráda se řídím zásadou, že když mi na klíně leží kočka, nesmím nic dělat, protože mne kočka poctila svou přízní. Tuhle zásadu mne naučila Inga, u které někdy v Moskvě bydlím. Taky má kočky, vlastně teď už jen jednu.

Timoška si na mně ustlala, hřeje mne a vrní. A tak nic nedělám, souzním s Timoškou a dívám se z okna. Schválně jak dlouho to vydržím já a jak dlouho Timoška! Já to vydržela a asi bych vydržela i dýl. Ale Timoška se po chvíli sebrala, umyla si tlapky a šla zkoumat, zda se něco v bytě za tu dobu nezměnilo. Až za mnou opět přijde, budu se zase dívat z okna…

20180131_124026

31. 1. 2018 – Sněhuláci: Když v Moskvě přes den mírně ale vytrvale sněží a vracíte se večer z Taiji tréninku, div že vás nezajede bagr s náloží sněhu! A pak ve tmě mezi stromy objevíte takovéhle krásné zákoutí. A vůbec, sněhuláci tu teď vykukují za každým rohem! Mají tady akční děti. Ráno bylo sněhuláků poskrovnu, večer bylo kolem sněhuláků víc než lidí.

20180130_223943

31. 1. 2018 – Web a zápisky: Konečně se mi po 2 dnech podařilo přihlásit do stránek. Obdobný problém jsem řešila ze zahraničí už před rokem. Naštěstí mi s webem pomáhá odborník, technik, který umí problém najít a vyřešit. Sdělil mi, že se jedná se o automatickou ochranu webu. Takže když se někdo pokusí stránky nabourat, systém zablokuje některé funkce. Díky šikovnému Romanovi web už opět plně funguje a zápisky mohou spontánně růst. Děkuji mu za sebe i za všechny návštěvníky webu!

29. 1. 2018 – Sny, sny sny: A jé! Byla tu noc plná snů! Plná cvičení Taiji, objevila jsem v něm i nové techniky. Škoda jen, že teď si je nepamatuji!!! V dalším snu byl dokonce i můj učitel, ale taky se tam byli mí žáci. Na některé jsem ve snu myslela, jiní se v něm přímo objevili. Byl to zajímavý sen – směs historie, současnosti a plánování budoucnosti. Ten sen mi přišel asi proto, že momentálně zkoumám a přemýšlím nad tím, jakým směrem se by se měl rozvoj školy v Čechách ubírat, co a jak opečovat.

Nad Taiji a vývojem školy tu hodně dumám. Škola znamená neustálý vývoj nejen lidí a Taii, ale i jejího chodu jako celku. Současná návštěva mi tu tentokrát přijde nejen jako inspirativní, ale i diplomatická. Jako v kuchyni tu vaříme a vytváříme nové recepty… Tuším, že by to mohly být velmi chutné recepty. Snad.

28. 1. 2018 – Narozeninový dortík: Záměrně jsem tu zamlčela své narozeniny. Oslava by znamenala docela velké plánování, nakupování a přípravu občerstvení. A to se mi teď v zimě a čerstvě po příletu nechce. A navíc bych pak řešila, kam s dárky, neboť bych je domů neuvezla. Oslavím to až v Čechách po návratu a basta fidli.

Sedím s kamarádkou Mariou v restauraci, povídáme si, rozebíráme témata, která jsou pro nás právě aktuální. Je nám fajn. Protože nechtěla víno, kdy bych jí i nakonec prozradila ty svý narozky, rozhodla jsem se o nich nemluvit. Ještě by jí bylo líto, že pro mne nic nemá. Nechám to být.

A jak tak mluvíme, zeptá se mě najednou: „A kdy budeš mít narozeniny, bude to někdy brzo, viď?“ To už nezapřu, začnu se smát a přiznám se, že se přesně strefila. „Tak to ti koupím zákusek, jo?“ hnedka na to Maria a už se zvedá ze židle. „Dobře, ale jen když si ho dáme napůl!“ odpovím jí a je mi krásně. Spontánní oslava je milá a veselá. A jako třešničku na dortu jsem si pak dala noční procházku v centru Moskvy. Maria už musela domů, ale vůbec mi nevadilo projít to tu sama. Bylo to euforické. Fotky nasvícené (ještě novoroční) Moskvy připravím a vložím je sem na web. Budou se vám líbit.

28. 1. 2018 – Dramatický koncert: Dnešní trénink nabral výživnější fáze. Aha, tak včera to byla jen taková předehra, piánko! Dnešní cvičení se podobalo dramatickému koncertu. Uf. Ale vlastně nádhera, jsem celá zapocená, ale šťastná. Aby mne tu podpořili a co nejvíce vycvičili, dávají mi pěkně zabrat. Doma pak musím všechno vyprat! Za zvuku pračky mi bleskne hlavou, že možná budu ve snu prát prádlo ještě jednou.

Za chvíli se uvidím s mojí kamarádkou. Tuším, že i toto se bude podobat dramatickému koncertu, přesněji řečeno opeře. Dlouho jsme se totiž neviděly. Rozcvičit hlasivky a hurá do metra, pohyblivého hada, který mne vyplivne tam, kam se potřebuju dostat. Takhle vypadá mapa metra. Připomíná mandalu, že? Anebo bludiště pro Minotaura?

wagons-map-v3.1.1.indd

27. 1. 2018 – Lekce ruštiny: Rozhodla jsem se, že vás začnu učit pár ruských slov. Víte, jak se řekne rusky lenochod? Ленивец (lenívec). Na dnešním tréninku přišel Ráfek s tím, že jednu chybu pojmenoval datel. Až se vrátím, ukážeme si, o co se jedná. A jak se řekne rusky datel? Дятел (ďátěl).

27. 1. 2018 – Pohodový dnešek: Ranní cesta na trénink byla úplně v pohodě. Mínus šest stupňů, sníh asi 10 cm, ale pěkně shrnutý. Tichá radost na tréninku, radost z toho, že se můžu do cvičení „položit“ a nic další neřešit. Mé lenochodí reakce byly ok, akorát jednou jsem málem schytala úder do břicha. Naštěstí tu umí úder včas zastavit.

Doma jsem pak dlouho spala. Na člověka tu při únavě padá tíha, gravitace znatelně zesiluje své účinky. To se to pak spí. Takže jsem zaspala čerstvé výsledky voleb našeho prezidenta a až Tánin dotaz, jak to dopadlo, mi připomněl můj původní plán. A podívejte, jak si gravitaci vychutnává kocour Váska, který se v koupelně hřeje na dlaždičkách u teplého vodovodního potrubí. To je bříško, co? Jak vidno, tady v tom bytě volby českého prezidenta trávili všichni pokojně, ospale a hlavně v teple. A víte co, půjdu zase spát. Dobrou noc!

vaska26. 1. 2018: Ze země lenochodů: Mám trochu obavu, jak to budu zítra na tréninku zvládat. Jsem teď zvyklá se svými žáky cvičit ve dvojicích pomaleji, protože při nácviku ve dvojicích je nutné se rychlostí přizpůsobit tomu, koho trénujete. Tady v moskevské škole již mají zažité rychlé reakce, tomu odpovídá i rychlost cvičení a množství bojových technik.

Asi jim tu budu připadat jako z říše lenochodů. Snad se za pár dnů trošku zrychlím. I když ono být ze země lenochodů má určitě i výhody – člověk si v takové zemi může vše vědomě užít a zažít. Třeba pak to zrychlení mu ani nepřijde nijak násilné, protože nakonec je to i o subjektivním pocitu – vědomí a přítomnosti.

A ještě k těm lenochodům. Být lenochodem není vůbec od věci! Daleko důležitější než rychlost při výcviku totiž je, aby pohyb obsahoval správnou posloupnost. Je tedy v pořádku být lenochodem. Aktivním lenochodem, který se učí v takové rychlosti, která mu umožní věnovat se požadované posloupnosti pohybu. Teprve pak lze zrychlit a současně zachovat a rozvíjet i dobrou techniku.

26. 1. 2018 Dvojitá realita: Před pár dny se mi ve snu zdálo, že jsem na letišti na cestě do Moskvy a procházím klasickým martýriem spojeným s cestováním. Dnes do Moskvy letím. Takže tu cestu vlastně absolvuji hned dvakrát. Tu dvojitost si potvrzuji i v jiných případech. Trička na cvičení jsem si taky pro jistotu vyprala dvakrát. Předminulou noc ve snu a pak ještě jednou ráno po probuzení. Takže to mám pojištěný – ať budu následující dny žít ve snu nebo ve dne, budu vždy v Moskvě a budu mít čistá trika! Jenom kafe, to vím určitě, jsem dneska měla jenom jedno.

Čekají mne tu dva týdny: Dva týdny pro inspiraci. Dva týdny pro plynutí myšlenek. Dva týdny pro cvičení. Dva týdny pro přátele. Dva týdny v jiném prostředí. A k tomu ještě jeden víkend navíc, tedy další dva dny jako bonus. Když si k tomu přidám i ty sny, můžu všechno vynásobit dvěma. Pěkný jinjang… Dvojitým zážitkům zdar!

Share Button
Translate »