Za Taiji do Moskvy – únor 2020

„Budeš psát zápisky?“ zeptalo se mne několik lidí před odletem. „Budu“ odpověděla jsem. A je to tak, během února vznikly tyto zápisky. Poslední jsem napsala už z Čech dne 3. 3. 2020.

Zápisek 3. 3. 2020

Poslední momenty v Moskvě byly spojeny s Tániným příjezdem, vařením čočkové polévky, povídáním, balením. A pak pěkně popořadě následovalo taxi, metro, vlak, letadlo, všechno s hutnou dávkou dojmů a vzpomínek z tohoto výjimečného pobytu.

Zápisky 1. 3. 2020

Kočičí akupresura

Už několik dní mi kočky každou chvíli lezou do postele. Timoška mne občas hbitě přeskočí. Nevadí mi to, i když někdy to překvapí. Dnes ráno mi Timoška vlezla na nohy, opatrně přes peřinu našlapovala a hledala místečko na ležení. Pak si na mě lehla. Pak zase ťapkala a pak se vše uklidnilo. Vykoukla jsem zpod peřiny a co vidím. Obě kočky mi leží u nohou (částečně na nohou) a obě na mě zírají. Kočičí akupresura, kterou tady dostávám, mi dost možná bude po návratu domů chybět.

Jen mimochodem při psaní vykouknou od počítače ke svým nohám. Jsou tam zas. Obě dvě.

Taiji, granátové jablko a zabíjačka

Je noc, s kočkami čekáme, kdy dorazí Táňa. Zalezla jsem si už do postele, pouštím si hudbu a píšu tenhle zápisek.

Dnešní trénink byl docela intenzivní, musela jsem se po něm chvilku prospat, abych se zmotala. Ještě jsem pak zajela za Mirjanou. Hostila mne a vykládala, jak se dostala do Taiji školy v Moskvě. Byl to docela vtipný příběh. Mirjana to navíc umí i vtipně podat.

Vídám jí v této škole posledních pár let, jen v zimě. Pamatuji si, jak poprvé přišla na trénink. Nevěděla kam jít a protože jsem tam byla první, pomohla jsem jí se zorientovat. Obě jsme se na sebe usmívaly. Tak to bylo asi tři zimy. Před rokem jsem jí dala svůj Taiji kalendář a ona mi dala fotku ikony. Maluje ikony. Dnes jsem je u ní doma viděla a i jsme si o tom povídaly.

Teprve o tomto pobytu jsem s Mirjanou cvičila. Prý jsem pro ní taková kmotra Taiji, má mne spojenou se začátkem.A když už jsme si daly před rokem dárečky, Mirjana v tom dnes pokračovala a dala mi dárků hned několik. Já jsem jí přinesla veliké granátové jablko. Mirjana ho asi půl hodiny loupala, neustále mluvila a pak ho po zrníčkách dávala na talíř. Měla na to velkou kuchyňskou zástěru, aby se nezašpinila (ale stejně se zašpinila). Mně se s tou zástěrou na chvíli vybavila prasečí zabíjačka, jak ji znám z dětství. Mohla za to zástěra, pilné porcování a červená barva.

Zápisky 29. 2. 2020

Přípravy

Když mne v Moskvě má kamarádka Táňa nechá ve svém bytě a odjede pryč do ciziny, vím, že mám její plnou důvěru. A tak se o ten byt náležitě starám. Až přijede, bude tu uklizeno a vše na svém místě. Kočky vypadají spokojeně, dnes se obě nastěhovaly do mé postele. Květiny neuschly ani neuhnily. Už jsem nakoupila potraviny, aby tu byl správný základ a nebylo to tu jako u snědeného krámu. Zítra ještě dokoupím něco na chuť a požitek.

Je tu teď zrovna „Máslenica“. Je to obdoba Moreny. Lidé se sejdou, pálí smrtku a vítají jaro. Dělají bliny (palačinky). Udělala jsem je taky. Táňa si je zítra po příletu ráda dá. A ještě něco navařím, možná polévku…

Vzpomínám si, jak jsem dříve v Moskvě bydlívala. Vždy jsem se snažila přizpůsobit se zvykům v tom místě. Někdy jsem bývala až extrémně opatrná, protože vím, že každý člověk je citlivý na jiné věci. Když jsem byla poprvé u Táni, před pár lety, byla jsem hodně tichá a snažila jsem se chovat tak, abych nerušila. Bylo to takové váhavé. Neznala jsem jí. Nabídla mi útočiště jen na základě toho, že jí napsal jeden její známý, kterému jsem se svěřila, jak v Moskvě bydlím a jak je to někdy složité. Útočiště, které mi Táňa opakovaně poskytuje, je opravdu výborné. Naše přátelství se za ty roky prohlubuje. Je to taková má ségra.

Nechce se uvěřit

Nechce se mi věřit tomu, že zítra mne čeká poslední trénink. Na trénink dnes přišli i ti, kteří chodí málokdy. Cvičení bylo úžasné, už nezažívám takovou frustraci, jakou jsem vnímala první týden. Mám pocit, že jsem se jakž takž rozkoukala. A to mám rovna odletět? Příště by to chtělo buďto o něco delší pobyt, anebo v letních měsících cvičit i ráno v parku a tím toho zvládnout o trochu víc.

Jsem ráda za to rozkoukání se, i když mi to přijde jen částečné. Je to takové rozvolnění se, uvolnění se.

Asi bych tento můj pobyt přirovnala k tomu, že vejdete do mlhy, tak husté, až by se dala krájet. Chvíli trvá, než se zorientujete a trochu i panikaříte. Pak vidíte obrysy a ta mlha začne ustupovat. Já jsem teď ve fázi obrysů, no možná už ta mlha i mizí. A mám odletět. Sakra. Rusové by řekli „blin“!

Zítra se třeba ještě rozjasní víc. A pak mi bude hrozně líto, že už musím pryč. Určitě bych si tyhle zápisky měla znovu přečíst, než se sem příště vydám. Abych si ten proces, kterým tu procházím, připomenula a snad i trochu urychlila cestu z té mlhy ven. Přijde mi tentokrát, že mi to zkrátka dost trvalo. A to mi k tomu ještě byli nápomocní přátelé (tajčisté i netajčisté), že jsem si s nimi o všem mohla popovídat. A pomohlo i to, že jsem si dělala tyhle zápisky, něco mi tak víc dochází. I když někdy ty moje myšlenky byly asi trochu „na hlavu“.

Dnes se stala ještě jedna fajn věc. Na cvičení se objevil Dima a o přestávce jsme probírali jeho cestu k nám do Prahy. Už se začíná připravovat a staví se k tomu velmi poctivě. Kromě organizačních záležitostí jsme probírali i témata, kterým se bude věnovat. Co se týká bojových aplikací formy, vy, kteří na jeho semináři budete, popřemýšlejte, co by vás z aplikací formy zajímalo! Můžeme si třeba sepsat seznam – takže mi buďto napište, nebo se o tom pobavíme v lekcích. Nebo na pivu/kafi/čaji či rumu. Měli bychom to využít, myslím tím teda hlavně to sepsání seznamu :-)

Zápisky ze dne 28. 2. 2020

Ptačí úlet

Spala jsem málo, v noci jsem díky internetu komunikovala s celým světem. Když jsem šla konečně spát, vlezla mi na záda Timoška. Myslela jsem, že jak mne bude hřát, usnu. Ale je těžká, nakonec jsem jí přendala jinam. Těsně před spaním se mi před očima objevovaly jemné barvy. Jak pořád hledám barevné kombinace z peříček, odráží se mi to i do spánku. Bylo to příjemné, určitě lepší, než kdyby se mi tam odrážely aktuální zprávy z českých médií. Takže radši budu přes den zase „peříčkovat“.

Ráno jsem se vzbudila brzo. Už toho hodně proběhlo, hlavně nápady. Napadlo mne, že bych mohla v budoucnu udělat nějaké kulturní pásmo spojené s výstavu náušnic. Celé by to bylo o ptácích. Na úvod bych mohla zahrát stínové divadlo „Jak namalovat podobiznu ptáka“, k tomu přidat ještě nějaký nápad či činnost a k tomu peříčkové náušnice. Taky by to šlo snad spojit s myšlenkami cestování, objevů a svobodou. To všechno ptáci představují. Když by se to povedlo přirozeně rozvést, mohl by to být fajn úlet do jiné dimenze.

Mám ráda, když nápady tvoří sám život a přinese to něco nové a milé, takovou povzbuzující eneregii. Tady v Moskvě mi jedna kamarádka říká Vlástočka Lástočka (lástočka je rusky vlaštovka). T ta moje přezdívka by se k tomu hodila. No uvidíme… Určitě nebudu tlačit na pilu, protože takováhle činnost má hlavně přinést radost – jak ostatním, tak i mně. Jinak nemá smysl se do toho vůbec pouštět.

A co třeba nějaký citát pro dnešek? Aha, tento docela vystihuje má setkání s novými lidmi tady: „Usmívejte se na lidi, i na ty, které neznáte. Život bude náhle jiný.“ Steve Maraboli
Asi to zní jako klišé. Ale když se to děje spontánně (jako že samo od sebe), zjistíte, že to je přesně tak. Myslím, že to není jen o vnějším úsměvu, ale hlavně o vnitřním nastavení, které se pak projeví navenek…

Zápisky ze dne 27. 2. 2020

V moskevském autobuse

Je už tma, jedu domů z tréninku. Dnes jedeme kus cesty s Mirjanou. Vždy půl roku chodí cvičit, na jaře odjíždí a žije mimo Moskvu. Teď je zima, takže je tady. Protože jedu dál, nabídla mi jediné volné místo k sezení a já hned vytahuji peříčkové náušnice a začínám se chlubit. Nemá dírky v uších a náušnice nenosí. Náhle mne oslovuje cizí mladá žena. A že by ode mne nějaké náušnice koupila. Jak jsem to nečekala, tak jsem ze sebe vysoukala cenu za materiál. (Jsem asi trouba, která neuvažuje hned tržně. Zkrátka mne to hodně zaskočilo.) Vybrala si dvoje, zaplatila a jedny si hned připnula na uši. Moc jí to seklo!

Ty jedny se mi hodně líbily – myslím, že přesně ty barvy se budou líbit více lidem. Tyhle bych viděla i pro Táňu. Zítra si dojdu zase na peříčka a vyrobím je minimálně ještě jednou. Nebo i vícekrát. A asi bych si měla radši připravit ceny – až se zase budu někde vytahovat, co když by je chtěl někdo opět koupit?

Těší mne, že se náušnice líbí. A s tou cenou, to se případně i doladí, když by byl zájem… Se to i samo ukáže, jestli mám dělat další… Jo a ta Ruska se jmenuje Nasťa, je krásná (některé Rusky jsou fakt moc pěkné a opečované). Lehce jsme se za tu cestu autobusem spřátelily. Jak mne naučila Valentina si hned vyměnit čísla a spojit se přes sociální média, tak jsem to udělala. Už jsme si napsaly a možná do budoucna tu budu mít novou a zajímavou kamarádku. Navíc bydlí kousek od Tánina bytu.

Vidíte, co všechno dokážou udělat takové peříčkové náušnice!

2020-02-27 11.38.48

A tyhle mám pro své kamarádky:

Dopolední rozjímání

Už dva dny sněží a hned taje. Komu by se do toho počasí chtělo. Využívám to jako důvod k další tvorbě náušnic. Je fajn umět si najít takovouhle dočasnou zálibu, člověka to pěkně ukotví. Dnes před tréninkem se sejdu s kamarádem, pochlubím se mu a pak půjdeme cvičit.

Začínám už plánovat, co vše potřebuji stihnout před odletem a co po návratu domů do ČR. Mám tu ještě několik dnů. Čeká mne tu velký úklid, nákup a vaření. Chci Táně předat byt v perfektním stavu a aby tu měla jídlo, až se vrátí s Kambodži. Dále potřebuji zařídit pár záležitostí ohledně mého budoucího víza do Moskvy, nakoupit další peříčka a vidět se ještě s pár lidmi. Cvičení, to je samozřejmé. Jo a s Dimou chceme pohovořit na téma jeho seminářů v Praze. A po návratu do ČR, no jéje, hned mne čekají pracovní schůzky…

Jak tak cvakám písmenka do počítače, přijde Timoška, vleze mi na klín a začne vrnět.

Zápisky ze dne 26. 2. 2020

Tak tyhle jsou mý

Tyhle náušnice si nechám. Už jsem našla několik způsobů, jak peříčka uchytit k očku a náušnici. A barevné varianty se také rozvíjí. Saše jsem nabídla k výběru, chtěla tmavomodré a měla z nich velikou radost. Dalším kamarádkám udělám náušnice podle barev, které se k nim hodí (a taky samozřejmě podle toho, jaká budu mít peříčka). Dvě mé kamarádky si přejí zelená peříčka. Zelené náušnice mám už hotové a snad už zítra je nafotím, než je daruji…

2020-02-26 20.38.41

Miluju barvy

Na stole v kuchyni se kupí peříčka. Různě je přesouvám a zkouším barevné kombinace, které se z nich dají udělat. Třeba tyto:

2020-02-26 10.46.53

Zápisky ze dne 25. 2. 2020

Evakuace ze cvičení

Cvičili jsme formu, kterou trénink začíná. Náhle vtrhl do místnosti nějaký Rus. Naléhavě něco říkal. Myslela jsem, že třeba někdo jiný si ten prostor předplatil a že se řeší nedorozumění. Nikdo se ale nedohadoval, všichni přestali cvičit. Saša mne rychle chytila za rameno a říká: „Pojď, musíme hned odejít. Něco se stalo a evakuuje se celá budova.“ Nebyl to příjemný pocit, když nevíte, co se děje.

Venku mi vysvětlila, že poslední dobou se v Moskvě rozmohly telefonáty ohlašující bomby. Minulý měsíc prý nemohla v místě svého bydliště koupit potraviny. Někdo zavolal, že v tom rajónu je v jednom z obchodů s potravinami bomba. Takže zavřeli všechny obchody a museli je odborně prohledat. Vyzkoumali, že hovor byl z Ukrajiny. Nebo jinde museli kvůli nahlášení bomby vystěhovat nemocnici. Lidé, kteří byli zrovna na operaci a probudili se z narkózy, namísto nemocničního pokoje nad sebou viděli nebe.

Jak to bylo dnes, to nevím, pravděpodobně to bude něco podobné. Doufám, že budova stojí a že příště žádný telefonát nebude a my si zacvičíme. Stejně je divné, proč by někdo nahlašoval bombu v budově, kde je jen pár sálů na cvičení a atelierů na fotografování. Ale třeba to nahlásili na celou ulici nebo na tyto typy budov, kdo ví.

Protože se mi nechtělo hned domů, zašly jsme se Sašou na čaj a pak jsem jí pěšky doprovodila kus cesty k jejím příbuzným. Takže jsme šly a šly a povídaly si o Taiji, příhodách na cvičení a taky o bublině. Myšlenka o bublině jí přišla docela důležitá. Pokračovala jsem pak v chůzi sama, bavil mě ruch noční Moskvy. Domů jsem se nakonec dostala ještě později, než se běžně vracím z tréninku. Kočky čekaly u dveří, tak jsem jim zazpívala písničku. Vrnění koček je vlastně taky takové zpívaní.

Valentina

Jdu na nákup, kromě jídla chci koupit peříčka ve výtvarných potřebách. Jak tak štráduju, osloví mne temperamentní paní. Je jí asi 60 let. A kde že je metro, jestli jdu tím směrem. Kývám, paní hned přidává do kroku a že půjde se mnou. Tak jo. Jak tak jdeme, napadne mne, jestli jí moc neženu. Dívám se, zda mám zpomalit, ale není třeba. Když jdeme po úzkém chodníčku a chvilku uhnu do trávy, hned mi dělá místo, aby se mi šlo pohodlně. Tak nějak spontánně se staráme, abychom sladily rychlost i dráhu chůze jedna pro druhou.

Začaly jsme si povídat. Spíše jsem mluvila já, protože paní byla zvědavá, co dělá cizinka v Moskvě. Za těch 20 minut, co jsme tak šly a povídaly si, jsem dostala nabídku, že se za ní můžu zajet podívat (je to ale přes celou Moskvu na sever) a že když bych někdy neměla kde bydlet, tak můžu u ní. Nebyla to planá řeč, hned chtěla, ať si zapíšu její telefon a hledala, jestli mne najde na Whatsappu. Při tom zapisování telefonu jsme se sobě představily. Jmenuje se Valentina. Pak jsme se na křižovatce rozloučily, ona pelášila na metro a já na ta peříčka.

Tedy na potkání získat nabídku bydlení, to se jen tak nepřihodí. Bylo to moc milé. Vystihuje to některé lidi tady, jsou přátelští a chtějí být nápomocní, když je jim někdo sympatický. (Když jim sympatičtí nejste, tak to taky umí dát pěkně najevo.)

Začátek dne

Kočka Timoška mi přináší různé tkaničky. Asi si chce hrát na psa – baví jí aportovat! Tkaničky a i mašličky tak nacházím ve své posteli. Když jí je hodím, je nadšená. Zvykla si na mne, takže mi víc dovolí. Víc mi leze do postele a i se nechá různě v posteli přemisťovat a neodejde. Baví jí sledovat, jak dělám náušnice a kupodivu respektuje, že peříčka a další komponenty pro tvorbu náušnic jsou moje a práci mi neničí. (Kocour Mikeš v ČR by se zbláznil, tolik malých předmětů ke hraní, kousání a trhání!) Timoška teď sedí vedle mne jako Budha. Nehýbe se. Na zemi leží tkanička…

Než půjdu na nákup, pročítám si citátník. Co mne z něj dnes oslovuje nejvíc? Každý mi něco říká. Jsou v něm i citáty o samotě a o štěstí. V cizině je možná určitá samota víc aktuální než doma. Zkrátka jiné prostředí se naší duše více dotýká. Tyhle dva citáty poukazují na návrat k sobě:

„Nejhorší druh samoty je, když se člověk necítí dobře sám se sebou.“ Mark Twain
„Není snadné najít štěstí uvnitř sebe, najít ho jinde, je však nemožné.“ Agnes Repplier

Zápisky ze dne 24. 2. 2020

Náušnice z peří

Už před odletem do Moskvy jsem si přála mít náušnice z peří. A nakonec si je tady v Moskvě vyrábím. Budou to dárky pro mé kamarádky a některé si i nechám. Zatím mám tři páry, tady jsou:

20200224_212425

Oťukávání situace

„Omlouvám se“, zaznělo z úst jednoho mého Taiji kolegy. A hned pokračuje: „ty se na mě zlobíš?“ Vracel se tak k našemu poslednímu cvičení. To cvičení bylo totiž dost kontraproduktivní, kdy si na mě zkoušel vše, čemu se za poslední půlrok naučil. Asi se chtěl vytáhnout. Ale být mu boxovacím panákem? To pardon. A bohužel spolupráci jsme nenašli, nebyl to dobrý trénink ani pro jednoho z nás.

Beru to tak, že tu jsem na krátkou chvíli. Za ty peníze a čas, který jsem si na pobyt vyčlenila, mi nestojí za to cvičit kontraproduktivně. Není na to čas. Ani nemám moc sílu něco složitě vysvětlovat v ruštině. Je tu dostatek dalších lidí. Takže jsem pak už další cvičení s ním nevyhledávala. Ono se ani nedá stihnout cvičit se všemi během jednoho tréninku, snadno se tak vyhnete člověku, s kterým cvičit nechcete.

„Ne, nezlobím se,“ odpovídám mu a v duchu si říkám, no jo, jasně, že si všimnul. K jiným lidem přímo letím, jak s nimi chci cvičit a k němu se nemám. Klidně bych to tak nechala být a chvíli cvičila jen s ostatními. No a třeba poslední trénink před odletem bych si s ním zacvičila (spíše jako diplomatické cvičení).

Jak je vidět, chtěl to řešit. Povídá: „My tady takhle (rozuměj agresivně) cvičíme, to je úplně normální. Je to běžný způsob, jak spolu pracujeme.“ Nemluví anglicky, což je škoda, líp by se mi komunikovalo. Zkouším mu tedy rusky, snad dostatečně srozumitelně, vysvětlit: „Jen bys měl chápat, že když sem přijedu po víc jak půl roce, je pro mne v prvním týdnu docela těžké vyznat se v tom, jak s kým cvičit. Jsem v nevýhodě a nic moc s tím neudělám. Nemůžu zkrátka být jako ostatní, na které jsi zvyklý, protože se neznáme. Rozumíš mi?“

Ještě jednou se mi omluvil. Pak už jsme neměli prostor pro další hovor. A asi to takhle stačilo. Dost možná si spolu zacvičíme dříve než před mým odletem. Ten rozhovor pravděpodobně otevřel prostor pro spolupráci, která by mohla být přínosná. A když ne, tak holt cvičit nebudem, však ono se nic strašné nestane a třeba to příště bude jinak.

Ano, mají tady z mého pohledu výhodu v tom, že se znají a podle toho se i trénují. Vědí, kdo má momentálně oblíbené jaké techniky, jaké dělá chyby a jak na to reagovat. Ale ve všem je možné najít i negativum. To by v tomto případě mohl být nedostatek určitých podnětů k širšímu rozvoji právě proto, že se znají. Něco jako být v bublině, ve které vše funguje. Je z ní pěkný výhled ven, avšak bez možnosti pochopit i něco dál, co v bublině není. Mít v té bublině někoho nového je pro ně výzva, stejně jako pro mne to tady co nejlíp zvládnout.

Úvahy

Začíná mi docházet, jak důležité je mít ve škole vícero úrovní od začátečníků až po pokročilé. Čím více úrovní, tím lépe. (Právě proto, aby nevznikala bublina – hlavně u pokročilých). Práce, kdy učíte někoho dalšího zvládnout techniku a opakovaně jí s ním nacvičujete, dává obrovitánský vhled do Taiji. Probouzí to něco velmi lidského a hodnotného pro zdravý vývoj školy a lidí v ní. Začnete si klást otázky jak co vysvětlit, začnete přemýšlet nad metodou výcviku, technikou a nad reakcemi vás, vašich žáků a vašich kolegů. Jak motivovat, jak kritizovat? A taky o tom, kam svou činností a snahou chcete dojít. Taky si pak víc vážíte ostatních, kteří učí. A můžete s nimi konzultovat své objevy.

Najednou o něco víc začínám chápat Boba, když se zmínil o tom, že od určité úrovně, chcete-li se rozvíjet dál, je třeba začít i učit. (Jinak zůstanete v bublině.)

Bavila jsem se tu s pár lidmi, necítí se moc na to, aby učili. (Nepočítám dva – tři lidi, kteří tu už učí.) Ti, kteří mají na to učit a učit nechtějí, jako důvod udávají, že ještě nemají vše dokonale zvládnuté. Vidí, že každý má své slabiny a něco, na čem ještě potřebuje pracovat. A taky nechtějí mít takovou zodpovědnost, i to hraje svou roli. Všechny ty důvody jsou pochopitelné. A je to určitě lepší než mít hromadu rychlokvašek. A tady rozhodně žádní rychlokvašení učitelé nejsou a ani nebudou. Kdo začne učit, bude už mít svou techniku na vynikající úrovni.

Je to asi hodně individuální, kdo kdy a proč začne učit. Vzhledem k tomu, že zlepšovat se v Taiji můžeme celoživotně, můžeme klidně až do stáří říkat, že nejsme připraveni učit. Já jsem například začala učit dost brzo, protože jsem neviděla jiné východisko, jak mít v Praze lidi, se kterými můžu cvičit. Také, když jsem psala svou knížku, zvažovala jsem, zda na to mám. A víte, co jsem si řekla? Radši teď než čekat, až budu sice na lepší úrovni a nakonec třeba ani pro stáří neuvidím na klávesnici. Navíc jsem typ, který se učí činností, přímo za chodu. Takže když něco dělám, motivuje mne to k akci a k hlubšímu studiu. A to mne opravdu baví a posouvá.

Zde v Moskvě nemusí s učením chvátat, školu tu už mají a jde jim teď hlavně o to jí udržet a rozvíjet. Nemůžu se zbavit dojmu, že několik z nich je ve fázi, kdy by jim právě učení dalo směr dál. Je tu v nich ohromný potenciál, ráda bych si tipla, že postupem času tu začne učit víc lidí. Protože nechvátají (asi ani nemusí chvátat), tak to bude třeba až za x let. Kdo ví… ale bylo by to moc fajn, byla by to cesta dál…

Ve znamení koček

Tenhle pobyt je úzce spojen s životem koček. Jsem tu jejich náhradní „máma“. Víc než jindy vidím, jak žijí a co potřebují. Timoška potřebuje často hladit, posedět na klíně a trkat hlavou do mě i mého notebooku. Notebook má jeden nakřuplý pant a prasklinu. Čekám už dva roky, kdy se rozpadne. Zatím zvládá i nápor Timošky.

Váska? Ten potřebuje jinou pozornost. Ta je formě jídla. Potřebuje vidět, že má v misce žrádlo a že mu tam něco přidávám. Jinak ještě zbožňuje teplo, leží na zemi u trubek s teplou vodou, hned vedle záchodu. Víc asi nepotřebuje. Já ho teda občas pohladím, kouká vždy trochu jako moula, ale je hodnej a určitě je rád.

Včera jsem byla u Sergeje a jeho maminky. Dostala jsem od ní nádherný dárek. Šál s designem koček. Od Sergeje vím, že si s výběrem dala velikou práci a ani nevěděla, jestli mám kočky ráda, co vůbec mám ráda a jaké barvy preferuji. Perfektně se strefila s výběrem. Barvy jsou přesně, jaké teď ráda nosím. Nosit tenhle šál pro mne bude pocta – bude to vždy vzpomínka na Sergejovu maminku, na naše milé a neobyčejné přátelství. A taky to bude vzpomínka na tento pobyt, protože zrovna teď je pro mne kočičí téma tak aktuální.

Jen ještě nevím, jak na šál zareaguje plyšová krysa Matylda, kterou jsem si s sebou přivezla z Prahy. Kdo byl na našem večírku v Praze, ten ví, jak se ke mně Matylda dostala… Matylda tu se mnou objevuje Moskvu a teď tu má kolem sebe tolik koček! Jestli mi to trochu i nepřipomíná mne tady ve škole….

Hlavně, aby si ty kočky pěkně hrály a přitom neměly hlad.

20200225_112908

Zápisky ze dne 21. 2. 2020

Chyť si stín

Slunce svítí jako v létě. Na dveře a skříň v mém pokoji dopadá přímé sluneční světlo. Promítají se na ní stíny rostlin z parapetu. Jeden ze stínů připomíná sovu. Další stíny se kolem té sovy seskupují ve formě bájných zvířat. Žaluzie přes celou scenérii malují proužky. Celé mi to připomíná čínskou tušovou malbu. Trochu se pohybuje, to lístky na okně se hýbou… Než jsem dopsala a vyšperkovala tenhle příspěvek, stíny změnily tvary, ten obraz je už jinej. Ze sovy se stal krkavec. Na potvrzení slyším zvenku krkavčí zvuky.

Stíny nepřekvapily jen mě. Před pár hodinami jsem přišla domů z úspěšné registrace mého pobytu v Moskvě. Posadila jsem se v kuchyni. Slunce mi svítilo do tváře. Jak tak sedím, začnou kočky skákat na stěnu. Buch. A znovu. A zas. Buch! Co tam mají, co blbnou? Aha, mají tam můj stín. Jak se hýbu, napadají ho a chtějí ho ulovit. Asi jsem pro ně taky nějaké zvíře. Stín se jim chytit nedaří. Nevzdávají to, dokud se nezvednu a nevezmu jim tak jejich novou hru.

Páteční ráno

Je tu další den. Kočka v noci neotravovala. Ráno jsem jí objevila, jak spí na mých kalhotách. A těch chlupů! Tak jsem kalhoty oprášila a znovu složila. Po chvíli koukám, kočka na nich zase leží. Určitě jsem je složila jinou stranou nahoru, takže chlupy budou na kalhotách ze všech stran. Kliďas Váska je někde zalezlej, možná spí v Tánině posteli.

Svítí slunce a je kolem nuly. Zima v Moskvě letos skoro vůbec nebyla.

Za chvíli se vydám za svou známou, budeme řešit mou registraci. Tady se totiž musíte vždy přihlásit, že tu jste. Hlavně potřebujete razítko na formulář, který pak odevzdáváte pasové kontrole při odletu. Protože toho budeme řešit víc, připravuji se na to – otázky k řešení, peníze, dárek, naplánování a načasování cesty – podle googlu mi to bude trvat 45 minut. No než se tam vymotám u metra, dám si radši hodinu. Skvělé je, že v metru nebudu přestupovat, je tam přímé spojení.

Mám teď na každý den minimálně jednu návštěvu u svých přátel. Včera se mi na tréninku Sergej smál, prý si mám najmout člověka, který se mi bude o schůzky starat a bude mi je zapisovat do kalendáře. Ale zatím si to pamatuji.

Ještě chvilku si listuji v citátníku. A hele! Tohle se hodí: „Nejlepší bojovník necítí nikdy zlobu.“ Lao-C

Zápisky ze dne 20. 2. 2020

Kočka kouká na Měsíc

Kočka kouká na měsíc – takhle by se mohla jmenovat nějaká nová Taiji pozice… Táňa mi před svým odjezdem do pokoje přinesla světlo, které je kopií Měsíce. Můžu si nastavit, jakou barvou má svítit. No a dneska si k němu vlezla neposedná Timoška a začala ho zkoumat. Stálo to za fotku, docela se povedla:

20200220_232040

To bully

Zadala jsem si do vyhledávače překlad anglického slova „to bully“. Znamená to: šikanovat, terorizovat, zastrašovat. Hnedka tři slova a každé má jiný význam. Možná by šlo najít i více slov. Pořád mi vrtá hlavou, jak to je v Taiji a hlavně při výcviku Taiji. Jelikož v bojovém umění Taiji se pracuje s kontaktem, může se zastrašování až terorizování dít a ani se tomu nedá úplně vyhnout. Patří to k tomu a je třeba s tím obezřetně pracovat. Šikana? No to už by byla silná káva.

Jak jsem se zmínila v jiném svém příspěvku, ten, kdo techniku opravdu umí, nemusí vůbec dokazovat svou úroveň. Druhý bude jeho technikou zastrašen a bude ho přirozeně respektovat. Terorizování, to už je něco navíc, co není při výcviku nutné (i když, tak mne napadá, možná při správně dávkovaném teroru může dojít k navýšení úrovně žáka…)

Někdo si zkrátka nedokáže pomoci a bez agresivního chování neumí komunikovat a druhého přimět k větší aktivitě. S tímto typem agresivity se dá pracovat a může to být nakonec zajímavé a přínosné. Navíc setkávat se jen s pozitivními a spolupracujícími lidmi je trochu málo, dobrá výzva je naučit se zvládat i určitý teror a agresi.

Opakované (neovladatelné) terorizování založené na podvědomé potřebě je už ale daleko složitější. Je to i určitá stopka ve vývoji daného tyrana. Sám si to díky přebujelému egu nemusí vůbec uvědomit. Pohne s tím jen on sám – pokud vůbec bude chtít a bude umět s tím pohnout. Anebo to začne měnit, až když mu namele sám život.

Teror zakořeněný v podvědomí vašeho parťáka můžete zvládnout leda lepší technikou. Anebo když vám způsob jeho tyranie nevadí a to, co získáte zpět, vám to mnohonásobně vynahradí. Když s tyranem nedokážete pracovat, nezbude než zásah učitele, nebo zkrátka toho tyrana sprdnout, v extrémním případě – když se spolupráce opakovaně nedaří a vzniká frustrace – s ním na nějakou dobu necvičit a cvičit s těmi, kde je trénink efektivní. Třeba pak časem zjistíte, že jste se všichni někam posunuli a dá se pracovat i s těmi, se kterými to dříve nešlo…

Je to asi věčné téma. A složité. Týká se všech úrovní cvičení ve dvojicích. Protože dochází k fyzickému kontaktu a jedná se o bojové umění, není to abstraktní teorie, je to realita spojená s naším fyzickým bytím a našimi reakcemi. Jasněji se vybarvuje v pokročilejších úrovních. Z pohledu učitele či pokročilejšího cvičence – asi může být fajn umět na určitém vědomém teroru přidávat a ubírat podle toho, s kým cvičíte a co u svého parťáka chcete natrénovat. Trénink tak získá na reálnosti. To je ale dost vysoký level, umět takto trénovat své žáky a kolegy (a ještě se sám sebou nenechat vnitřně spoutat/omezit svou vlastní agresivitou).

Dnešní ráno

Je ráno, moje kamarádka, která mne včera přišla navštívit a zůstala do rána, už odjela do práce. Dnes bude učit šestnáctileté žáky, jak se operuje ruka (kosti na ruce, upřesnila). Včera učila, jak dělat sádru. Budoucí chirurgové rukou se učí i řezat a to se učí nejprve na kuřecím mase (jako že to je ruka, aby měli do čeho říznout).

Moc jsem se nevyspala, kočka Timoška byla od 4 ráno nějaká trhlá. Pořád za mnou chodila, skákala na postel a tlapkou mne budila. Co chtěla, to přesně nevím, jídlo i pití má. Asi pozornost. Nechtěla jsem jí zavřít v chodbě, aby nezačala budit v druhé místnosti mou kámošku. Jestli má ta moje kamarádka dnes učit chirurgii rukou a kvůli nezbedné kočce by byla nevyspalá a naučila by něco špatně, v Moskvě by pak mohli být špatní chirurgové. A skrytým zdrojem problému by byla nespokojená kočka. Tak jsem kočku nechala, aby prudila mě. Možná kočce Timošce chybí Táňa. Kocourovi Váskovi asi ne, je kliďas.

Šlofíka si už nedám. Nějak se na mne řine práce z ČR. Spoustu toho můžu zařídit i takhle na dálku, hlavně to dobře časově rozvrhnout, aby vše sedělo a nevznikl po mém návratu zbytečný časový press. Vypadá to, že pondělní a úterní pohoda se mi tu už jen tak opakovat nebude. Jestli chci stihnout krom cvičení i návštěvy u přátel a do toho i organizační záležitosti týkající se školy v Praze (na půl roku dopředu), úpravy webu s tím spojené a také najít vhodné termíny pro příští návštěvu moskevské školy, mám co dělat. Jo, plánování… Mimochodem, cvičení zdarma během léta opět bude, zrovna to domlouváme!

Otevírám „Citátník pro krásné dny“ od Jarmilky a čtu si v něm: „Život je z deseti procent o tom, co vás potká, z devadesáti o tom, jak na to zareagujete.“ Charles R. Swindoll

Zápisek ze dne 19. 2. 2020

To je teda maso

A je to tady, po prvních dvou poměrně decentních trénincích se vše zahušťuje a náhle během třetího tréninku přišlo tolik podnětů, že mi bude chvíli trvat to vše zpracovat. A protože Bob zrovna natočil video ohledně vnitřního pohybu paží, zkusím pár svých postřehů s tím videem spojit.

Včera jeden můj kolega při cvičení kladl velký důraz na pozici Peng a to především na správné postavení lopatky. Ano, je to skvělý detail k nácviku, opravení a zefektivnění techniky. Ono se to dá cvičit samostatně, takový nácvik je zcela na místě a jak víte, tak to nacvičujeme od samého začátku.

Když si to ale máte hlídat během cvičení ve dvojicích, kdy nevíte, co váš parťák udělá, když cvičení je velmi rychlé a agresivní, stane se to nemožným úkolem. Vlivem zaměření pozornosti na jeden dosti složitý detail zatuhnete, začnete se různě bořit, nic pak kloudně nefunguje. Pocit z toho je taky dost na nic. Takže přílišný důraz na pouze jeden malý detail může vše ostatní zničit, naštěstí jen dočasně.

Zkoumala jsem to pak při cvičení s dalšími (méně „agresivními“) a výsledek je – nejdůležitější jsou (no jako vždycky!) pohyby nohou. Jestliže je nehýbete dostatečně svižně, deficit se projeví v jiné části těla a to tam, kde je tělo slabé. Často je to páteř nebo rameno. Odtud pak pramení, že když nestihnete včas správně a celým tělem (tedy i nohama!) zareagovat, zboříte se právě v těch měkkých částech. Tam potenciálně můžete být zraněni. Takže ano, nechcete se tam bořit, to je správná úvaha a korekce! Jen není celá…

Háček je v tom, že když s někým pracujete výlučně na jeho slabé části a opominete nohy či jinou závažnou chybu, tak ten výcvik s největší pravděpodobností fungovat nebude. Bude to spíše cesta k frustraci a odtud je jen krůček k podvědomým reakcím, kterých má každý člověk habaděj. Tento moment při tréninku mi přijde opravdu zásadní. Pro někoho je totiž hrozně těžké odolat tomu, aby nepodusil svého parťáka přesně v tom jeho slabém místě. Speciálně když má dojem, že proto s vámi trénuje. Takže se pak může nechat unést svou výhrou a dokazovat nadřazenost. Anebo, a to je super, začne hledat, jak to opravit a začne spolupracovat.

Kupodivu ti, kteří spolupracují, nedusí ostatní a umí najít původ a zdroj chyby, mají lepší techniku než ti, kteří dusí. Nemusí ani nic dokazovat. A vypadá to, že mají i daleko zdravější psychiku. Jsem zvědavá, jak se to tu za ty dva týdny mého pobytu rozvine. Všichni tu jsou totiž na sebe zvyklí, vědí, na čem se nachytat a kdo zrovna co ve svém výcviku řeší. Znají své slabé i silné stránky ve cvičení. Jak podotkl můj kamarád R. z Ameriky, jsem tu pro ně čerstvé maso a oni teď nadšeně hledají má slabá místa. A zoubky mají ostré, to teda jo. Takže zajímavé porcování, dušení a možná i smažení mám za sebou. Co vše se s čerstvým masem dá ještě dělat, ukážou další tréninky. Co třeba takové marinování?

Jo a tady je něco k těm pažím. Uvítají to především naši začátečníci. Zrovna dnes to Bobova žena publikovala a všichni z našich kurzů budou vědět, o co se jedná – vnitřní pohyb paží:

Zápisky ze dne 18. 2. 2020

Jídlo

Včera jsem prolezla dvě prodejny s potravinami. „Kopjejka“ nabízí velmi levné potraviny, pro důchodce mají v některých vybraných hodinách slevu 10%. Přijde mi fajn, že ten, kdo má málo peněz, si má kde nakoupit a může si i ohlídat slevu. Například 1 kilo nemyté mrkve tam mají v přepočtu za asi 7,- Kč. Mytá je o 100% dražší. Přijde mi lepší mrkev nemytá, aspoň má ochrannou vrstvu a třeba hned tak nevyschne. Je pěkně sladká.

Vkusvil“ nabízí potraviny kvalitnější a drahé. Na cenu mrkve se tam musím ještě podívat, jen tak pro srovnání… Rozhodla jsem se to kombinovat, takže vše, co vypadá v pohodě, si koupím v levné prodejně. To, co tam nemají (či mají nekvalitní) a neobejdu se bez toho, koupím v prodejně druhé. Tyto dvě prodejny mám nejblíž od baráku. Ještě bych měla prozkoumat zeleninový stánek za rohem!

Hodlám si tu vařit. Jíst v restauracích mne moc nebaví a taky by to zbytečně lezlo do peněz. Navíc Tánina kuchyň je skvěle zařízená a bylo by škoda to nevyužít. A když díky tomu ušetřím, koupím pak něco pro Táňu. Za to, že tu u ní můžu bydlet. Třeba hromadu jídla nebo něco, co potřebuje a udělá jí to radost.

Kde jsou kamery?

Ale ano, už jsem byla na tréninku! Zatím dvakrát a dnes to bude potřetí. Co se změnilo od mého minulého pobytu? Do budovy pouští pouze s kartou, kterou musíte přiložit k turniketu. Naštěstí mi kartu zařídil Sergej. Sešli jsme se těsně před mým prvním tréninkem, aby mi jí předal. Však taky ostatní koukali, že jsem hned vybavená a nezávislá.

Budova je pod neustálou rekonstrukcí, nové dveře, nově vymalovaná hala, v dámské šatně jiné rozložení nábytku. Nejvíce mne zaujala kamera, namířená před velké zrcadlo v dámské šatně. Že by ochranka šmírovala ženy, které se v zrcadle vzhlíží? Jelikož je to pouze dámská šatna, některé ženy si tu převlékají i podprsenky. A proč by si nezkontrolovaly v zrcadle svou figuru, že?

Někdy je ta šatna narvaná, protože v budově probíhá i výuka tance a tam chodí jen ženy. Však také muži z Taiji si občas mezi sebou postesknou, hledíce na úsporně oděné tanečnice, proč k nám na trénink chodí tak málo žen. Na našem tréninku jsme jen tři ženy, ostatní jsou muži. Alespoň jsme pro ně vzácné. Na trénink se oblékáme normálně a obyčejně, hlavně aby se nám dobře cvičilo.

A stejně by mne zajímalo, jestli je ta kamera takhle u zrcadla umístěná náhodně nebo to byl záměr… Kamery jsou v celé budově. Sakryš, ještě se budu muset podívat, jestli nejsou i na záchodě.

Zápisky ze dne 17. 2. 2020

Hermelín

Přivezla jsem svým přátelům dárky. Jedním z nich je náš český sýr Hermelín. Protože ale původní přání bylo, ať dovezu naložený hermelín, naložila jsem ho tady. Za pár dnů bude hotový. Tuto nakládanou českou pochutinu až tak nejím, radila jsem se proto se svojí českou kamarádkou – hermelínovou královnou, adeptkou na královnu všech kultivovaných plísní. Výsledek vypadá pěkně. Snad bude má moskevská kamarádka (Gruzínka), která si nakládaný Hermelín oblíbila, spokojená.

2020-02-17 14.05.32

Viry

Než jsem odletěla z ČR, říkala jsem si, že jsem si nevybrala nejlepší dobu, protože je doba chřipek. Na letišti na mne prsknul nějaký chlap. Po příletu do Moskvy jsem zjistila, že tady jsou chřipky taky. Hodně mých přátel se zrovna zotavuje, kolem některých je zvláštní virová aura, protože jsou ještě nedoléčení. Chvílemi mám dojem, že tu všude lítají viry. K tomu mi z Ameriky napsal pan R, že ho bolí hlava a je mu celkově špatně. Takže kam se podívám, tam někdo stůně. Pro tělo a imunitu je cestování v tomto období docela výzva. Imunito, makej!

Odlety, přílety a domácí pohoda

Den po mém příletu odlétá Táňa. Letí do teplých krajů, do Kambodži. Sotva se vyhrabala z chřipky. Pro jistotu si s sebou veze celou lékárnu. Má s sebou dokonce i širokospektrální antibiotika, která se tu dají bez receptu koupit v lékárně. V některých lékárnách, když zpracujete prodavačku, tak vám antibiotika prodá. Na cestu se vydali celkem tři, jeden muž a dvě ženy. Jedna z žen je silně nemocná, s kašlem a teplotami. To si cestu „užijí“ jak ostatní pasažéři, tak i ona sama. Jestli budou na letišti v Kambodže lidem měřit teplotu, může se její dovolená radikálně změnit…

Takže já tu tentokrát budu bydlet celé dva týdny sama, jen mám dvě chlupaté spolubydlící – kočky. Timoška je hodně přítulná, jakmile jsem doma, leze mi na klín nebo polehává někde poblíž. Často se mi dívá přímo do očí. Na stole v kuchyni stojí váza a v ní růže. Možná je zase budu denně koupat v chladné vodě, aby déle vydržely. Jestli mne ale nepřemůže lenost – Timoška svým poleháváním aktivitě rozhodně nepřidá, spíš mám náladu se přidat já k ní.

Cestou necestou

Víc jak po půl roce jsem v Moskvě! Nemůžu se dočkat, až tu zase budu cvičit. Trochu mám ale i obavy, jestli jim tu budu při cvičení stačit. Jsou to obvyklé pocity, když sem přiletím…

Samozřejmě jsem musela zvládnout nejdříve cestu letadlem, probít se skrze davy lidí, vystát několik front, vytahat kufr po schodech nahoru, dolu, zase nahoru a dolu a nahoru, proč jen změnili perón vlaku, který jede přímo z letiště do centra Moskvy? Vlak mne vyplivnul na jiný perón. I když jsem se rychle zorientovala, schodů, které bylo třeba zdolat, výrazně přibylo.

Cesta z metra k Táně už byla brnkačka, Asi 25 minut chůze jsem si zpestřila zpěvem. Rychleji a zábavněji to pak ubývá, člověk tolik nevnímá hluk aut, zpěvem si vytváří jakousi ochrannou atmosféru. Jedna mladá holka se na mne usmála. Je to zázrak, co zpěv s lidmi udělá, co v nich probouzí.

Share Button
Translate »