Zápisky z Moskvy – červen, červenec 2018

Pokolikáté v Moskvě za Taiji? Ani se to nedá spočítat. Vznikly bohaté zápisky! Poslední z nich je psaný 17. 7. Tentokrát byl pobyt tak intenzivní, že vše dlouho zůstává a bublá v mysli. Navíc jsem doplnila i více fotografií.

  • Autorka zápisků: Vlasta Pechová
  • Fotografie: kromě autorky zápisků značnou část fotografií udělal a k těmto zápiskům poskytl Franck Alasseur – www.kapakphoto.com

 

17. 7. 2018 – Hurá, jsem úplně normální!

Cestou do ČR jsem v letadle přemýšlela a vzpomínala na právě ukončený pobyt v Moskvě….

Když jsem viděla některé reakce kluků z naší pražské školy na tréninku ve škole moskevské, potěšilo mne to. Ne že by mne těšilo vidět ostatní, jak duševně zápasí během tréninku, ale proto, že jsem si uvědomila, že ty reakce jsou běžné a nemám je jenom já. Jedná se o reakce pozitivní, překvapivé, ale občas v začátku i trochu depresivní. Nové.

Nejvíc mne pobavil Franck, když mi s kukadly na vrch hlavy řekl, ze se cítí tak, že vůbec nic neumí. „A jak myslíš, že se cítím já, když se z Moskvy vracím do Prahy?“ se smíchem Franckovi odpovídám. A mám radost, že jsem normální, že takový pocit k Taiji patří. Sranda je, že se na mne mí žáci těší a já jim přijedu s prázdnou hlavou! (Akorát to asi nikdo nepozná, protože přeci jen se tělo něco naučilo a asi to pak v tréninku vyjde na povrch.)

V letadle nad tím přemýšlím a náhle jasněji vidím, že jako žačka i učitelka Taiji klidně můžu mít hlavu (z určitého pohledu) prázdnou, vlastně to k Taiji patří! Ale co se týká vedení školy a organizačních aktivit, tak tam je třeba mít jasnou vizi – prázdná hlava není v tomto směru úplně žádoucí. Ale ono se to vůbec netluče, jsou to dvě různé věci, v mém případě jsou obě důležité a obě by měly mít vedle sebe místo…

Doma mne hned po příletu přivítala banda jídelních molů. Své bojové dovednosti jsem na ně hned aplikovala! Tak mě tu máte. Ahoj v ČR! Jsem úplně normální.

17. 7. 2018 – Je tu někdo neomalený?

Tento zápisek je trochu delší. Připravila jsem ho během čekání na letišti a v letadle. Přidala jsem ho na web až v ČR:

Cestou na letiště mi dnes všude na kontrolách přáli šťastnou cestu a nešetřili úsměvy. Že by v Moskvě dostali nařízení se k cizincům chovat mile a s úsměvem? Právě proběhlé mistrovství světa ve fotbale Moskvu více otevřelo cizincům a snaží se jim to tu co nejvíce zpříjemnit.

Kde jsou ty dřívější zapšklé a naštvané tváře, kdy měl někdy člověk obavu, že se jim znelíbí a bude mít problémy? Ale přeci jen jsem dnes jednu ne zrovna veselou tvář objevila. Byl to teda jen takový slabý odvar. A vlastně jsem za to tak nějak ráda, protože nejen z úsměvů se skládají různé situace. Vždyť by to bylo jinak dost nudné.

Na letišti v Šokoládnici (síť kafeterií s jídlem a pitím v Moskvě) jsem potkala zvláštní servírku. Během mé objednávky mi nejprve nutila jiný čaj. Objednala jsem si nakonec něco k jídlu a dva čaje (podle mé chuti). Jeden sladký s ovocem, druhý zelený. V tomhle vedru a navíc po ranním cvičení v parku (ne, ani toto ráno jsem si nemohla cvičení nechat ujít!) to bude tak akorát.

Servírka se mě náhle přísně zeptala, proč si objednávám dva čaje?! Odpověděla jsem, že tu budu dlouho a v duchu jsem se divila, co je to za dotaz. Vždyť si to zaplatím. Připomnělo mi to, jak se mne kdysi ve vízovém centru jedna ruska zeptala, proč chci vízum na dva roky, když jsem v minulých dvou letech byla v Moskvě „jen“ pětkrát!?

Po hodině strávené v Šokoládnici jsem usoudila, ze už radši zaplatím, abych se mohla kdykoli zvednout a odejít. Mávla jsem na servírku. A ta se neudržela – začala mi připomínat, že jsem tu přece měla být dlouho! Očividně jí hodina na vypití dvou čajů přišla málo.

Uzemnila jsem ji, že je to moje věc a co je jí do toho. Vzpomněla jsem si při své odpovědi na některé své ruské přátele a vlastně jsem je svým chováním napodobila…). Zafungovalo to, servírka utichla a přinesla účet. Dál se vše odehrálo v neutrální atmosféře, jak jsem vytáhla drápy, tak jsem je i zatáhla a ani servírka neměla naštěstí chuť v tom pokračovat.

Zůstal tu potenciálně jen jeden možný střet, protože já si tu ještě tak 15 minut po zaplacení posedím a dopiji si (v klidu!) ten svůj čaj. A na případný dotaz „proč už nejdu pryč, když už jsem zaplatila“ budu cenit zuby a sekat ostrým jazykem! Ha!

Nakonec, když nad tím zpětně přemýšlím, tak kdo ví, jak by to asi popsala ta servírka. Jo realita, není jedna stejná pro všechny…

17. 7. 2018 – Hudba v metru

Včera jsem jsem se jela do metra podívat na tyhle šoumeny. Jmenují se Platinum Brass Band. Našla jsem na internetu, na které stanici metra v jakou dobu vystupují a dojela jsem si tam. Jejich vystoupení bylo dost hlučné, takže má nahrávka nebyla dobrá. Proto jsem si dovolila najít podobnou (a daleko famóznější) nahrávku na youtube:

A tady dávám ještě jednu svou nahrávku z předchozích dnů – tito se jmenují The Freemans:

Když už se bavíme o metru, tady je pár fotek metra, které udělal Franck:

16. 7. 2018 – Odlety, fotky

Olesya odletěla již před několika dny. Kluci odletěli včera do Čech a mě to čeká zítra. Plíživě a jistě se blíží konec tohoto pobytu. Tady je pár fotek z prošlého týdne. První je z oslavy dne 14. 7., další fotky jsou z procházek po Moskvě, ze cvičení a na konci je delikátní kočička Timoška.

 

14. 7. 2018 – Kočičí zprávy

Táňa odjela na týden k moři. Budu posledních pár dnů bydlet sama, starat se o dvě kočky a zalévat květiny. Rozhodla jsem se, že každý den pošlu Táně fotku jedné z koček a k tomu přidám zprávu, jako že to píše ta kočka. Táně se to očividně líbí, zítra jí pošlu další kočičí zprávu!

14. 7. 2018 – Speciální poskok

Nedávno mi Ráfek ukazoval videa, kde lidi z moskevské školy nacvičují techniku ze sestavy Sanshou. Dal si práci, pohledal v mobilu a ukázal mi jedno směšné video, kde jeden žák k dané technice přidal navíc zvláštní poskok. Vzpomněla jsem si na „Vesničko má středisková“ a zmínila se o tom, že podobný poskok je i ve filmu. Vzbudilo to nadšený zájem. Jedná se o tuto scénku:

14. 7. 2018 – Bleší trhy na Izmailovo

S klukama jsme navštívili před pár dny bleší trhy poblíž stanice metra Partyzanskaya. Jezdívala jsem tam před lety docela ráda, protože kromě kýčovitých matrjošek se tam daly nalézt i umělecké práce místních umělců v podobě ozdobných zrcátek a malinkých krabiček na šperky. Tentokrát mne ale bleší trh zklamal, změnil se v čistě turistickou atrakci. Originální práce jsou fuč! Prý se ale dají najít na občasných trzích u jiných stanic metra (např. Kurskaya). Tak se mi snad někdy poštěstí…

Já už moc v Moskvě nefotím, ale Franck pořídil na blešáku pěkné fotky a tady jsou! No dobře, tu vlajku jsem fotila já, ale tady se mi to hodí do počtu a navíc vím, že Franck si jí fotil taky.

12. 7. 2018 – Jak se spí a odpočívá?

Báječně a sladce! Trénovat ráno a večer a do toho stíhat i pár turistických aktivit přináší touhu řádně si odpočinout. Občas máte dojem, že už od metra nedojdete dál a cesta se ve vaší představě najednou prodlouží na nekonečně dlouhou. Jsou pak i momenty, kdy si lehnete jen na chvilku na gauč v tělocvičně, propadáte se do něj a představujete si, že se budete na ostatní jen dívat, jak pěkně cvičí. Ale minutu na to už s nimi začínáte cvičit formu. Únavu vystřídá nadšení a čas uteče rychleji, než byste chtěli.

Tričko i kalhoty nasáknou potem. Doma se pak divíte, jak to že jsou ty oblečky tak mokré? A když si ty věci zapomenete vyndat z batohu a raději se co nejdříve pohroužíte do slastného spánku, ráno v batohu objevíte mokrou haldu oblečení…

12. 7. 2018 – Mraky

Jsou tu nádherné dramatické mraky! Franck dělá úžasné fotky! Tyto jeho fotky jsou některé ze dne 12. 7., některé však vznikly později a dodala jsem je sem zpětně:

10. 7. 2018 – Odevzdání

Stojím na eskalátorech a nořím se do hlubin moskevského metra. Čím jsem níže, tím zesiluje hudba houslisty hrajícího v jedné z chodeb. Realita běžného života se postupně přeměňuje v abstraktní pocit, odevzdání se tónům, proudění… Tak to je mazec, jak dokáže působit hudba v metru!

10. 7. 2018 – Výměna

Zatímco kluci z české školy bydlí v Moskvě u Ingy, Inga z moskevské školy ode včerejška bydlí v mém bytě v Praze. Tento časový rozvrh vyšel zcela spontánně, lépe by to nikdo nenaplánoval. A vůbec se toho hodně událo „jako že samo“, život pulzuje a člověk se jen diví, odkud se ta krása bere.

10. 7. 2018 – V kuchyni to žije!

Tahle fotka určitě přenese náladu, jakou tady zažíváme. Ano, tady v Moskvě se žije hodně v kuchyni. A když se v kuchyni sejde Francouz s Gruzínkou, vznikají nové chutě. Radostné nadšení by se dalo krájet!

IMG-20180710-WA0001

Kam jinam než na pořádnou tržnici s kvalitními potravinami! I když nás šlo víc, Franck si našel čas na fotku, která vypadá trochu jako z Afriky (až na tu věž, bělochy a azbuku…):

37400838_10156730059009155_7395480788000571392_n

10. 7. 2018 – Soupis několika pravidel

Co se tu tak bavím s lidmi ze školy a probírám s nimi myšlenky a nápady ohledně školy, řekli mi tu o pár pravidlech, které jsem neznala či která mají nově zavedená. Jedno nové pravidlo určuje, že při cvičení si můžou lidé povídat 2 minuty, ale pak mají 30 minut cvičit. Samozřejmě to nikdo neměří se stopkami, je v tom vyjádření důrazu, aby lidi zbytečně nemluvili a plně se soustředili na cvičení.

Jiné pravidlo, daleko starší, mi objasnil Sergey. Bavili jsme se na téma možných poranění a jak by se řešilo, pokud by se něco takové stalo. Párkrát jsem tu po svém příjezdu zažila situaci, kdy jsem měla ze svého parťáka obavu, zda se umí kontrolovat a přizpůsobit tak, abychom mohli oba produktivně cvičit. Samozřejmě jsem se pak nedovedla uvolnit, protože jsem měla strach z možného poranění. Po pár dnech to zmizelo, lidi si na mne zvykli a i já na ně a začali jsme během tréninku lépe spolupracovat. Musím poznamenat, že u většiny lidí jsem od začátku vnímala, že jsou velmi obezřetní, aby nedošlo ke zranění.

Sergey mi řekl, že již před lety Bob vyhlásil pravidlo, že pokud někdo při tréninku zraní svého kolegu, bude ze školy vyloučen. Trénink by měl být bezpečný, trénink není rvačka s fatálními následky. Začátečník následuje pokyny pokročilejších žáků a pokročilí žáci by se měli umět kontrolovat – jak sílu, tak i rychlost pohybu a případně zastavit úder, jestliže druhá strana nezareaguje včas.

9. 7. 2018 – Video

V Moskvě jsem dnes dokončila střih videí ze semináře s Olesyou, které proběhly 22. – 24. 6. 2018 v Praze. Tady je poslední verze, dokončená po konzultaci s Olesyou a Bobem. Mí milí žáci, krásně cvičíte! Bob měl z videa radost a i jeho moskevští žáci se ohledně videa vyjádřili velmi pozitivně!

9. 7. 2018 – Jsou tu!

Už třetí den jsou v Moskvě mí dva žáci z Prahy. Užívají si to tu plnými doušky a já se na té mezinárodní vlně vezu s nimi. Tady je fotka ze včerejška – kluci byli na svém prvním cvičení.

moskva2018

6. 7. 2018 – Plnost duše

Jedu z návštěvy od Sergeje a tak nějak nevím, co vlastně chci. Trochu se projdu v centru, jen tak se nechám plynout, říkám si v duchu a vystupuji na stanici Arbatskaja. Jak tak jdu chodbou v metru, slyším energickou hudbu… Nemůžu se pak hodně dlouho od toho místa odtrhnout. Posuďte sami:

A chvilku tam stála i tahle malinká holčička s červenou růží. Vylovila jsem rychle mobil z batohu a stihla tu náhodnou kompozici nafotit. Fotka není nijak kvalitní, bylo tam dost šero, ale použijte vaší představivost:

2018-07-06 23.06.48

6. 7. 2018 – A je ráno!

 

5. 7. 2018 – Až bude ráno!

Členové moskevské školy mají utvořenou skupinu na WhatsApp a píší si tam důležité zprávy (a někdy i blbiny a vtípky). Jestli to bude tak, jak se někteří domluvili, sejde se nás zítra ráno v parku víc. Ale kdo ví, jak nakonec lidi vstanou, protože 7:30 je pro některé dost brzo. Táňa, u které bydlím, se už několikrát divila – prý jsem asi blázen, když vstávám v 6, abych mohla jít cvičit do parku.

5. 7. 2018 – Vstup do školy

Tahle černá krasavice vítá všechny, kteří vystoupají do pátého patra v budově, kde cvičíme:

20180705_185852

5. 7. 2018 – Ranní představení

Dnes nás v parku pozorovali havrani, holubi i další ptactvo, odpočívající na mechem obrostlých větvích starých dubů. Když pak jeden holub přistál u nás a zvědavě na nás koukal, řekli jsme si, že to je pan R. Kdo ví, jestli i ti ostatní ptáčci nejsou všichni, kteří sem na to místo dříve chodívali cvičit. Jak mi totiž prozradil Ráfek, přesně na tomhle místě cvičíval s dalšími lidmi už před třiceti lety. Není to jen tak náhodné místo. Má tradici a je kouzelné.

4. 7. 2018 – Hluboký rozhovor

Dnes jsme se s kamarádkou Marií bavily na citlivé téma – odpuštění, duševní bolest, paměť. Zrovna jsme se takto tematicky spontánně sešly při popíjení čaje. Každá s nějakým svým zážitkem z minulosti jsme porovnávaly naše reakce na daný zážitek. Souhlasily jsme spolu v tom, že pokud člověk odpustí někomu, kdo mu ublížil, neznamená to, že s tím na vše i zapomene či se automaticky zbaví vnitřní bolesti. Takže si pak samozřejmě utvoří ochranu proti onomu člověku či určitým situacím.

Je to ochrana, na kterou má právo. Něco, co by mu neměli ostatní rozmlouvat a co by neměl násilím odstraňovat. Měl by ale určitě sám chápat, o co jde. V takovém porozumění je moudrost a respekt sama sebe. A určitě v tom je i poznání, že není nutné za každou cenu být nad věcí a chovat se vždy v ideálu vyššího dobra. Nesnažit se lámat přes koleno něco, co potřebuje čas, protože to by bylo duševní znásilňování.

Lepší než zaujmout navenek sebelepší pózu (třeba proto, abychom se zavděčili ostatním), je třeba respektovat a chápat, proč co činíme. Jednat tak, jak zrovna v dané situaci dokážeme – s respektem k ostatním i k sobě samým. Jo, má milá modrooká kamarádko, dneska mi náš rozhovor něco velmi jemného osvětlil. A nejlepší je, že jsme si spolu mohly o všem popovídat. (Možná jsem si tohle měla napsat do deníčku jen pro sebe, možná je to až hodně osobní, jenže si budu muset deníček nejdříve koupit. Začíná mi chybět.)

4. 7. 2018 – Americký pohled na Moskvu a lidi v ní

Je noc, venku se spustil silný těžký déšť. Mám takové chvíle ráda, tedy když jsem v suchu a teple. Vnímat déšť je uvolňující pocit. Navíc ještě trochu čekám, kdy se více duševně uvolním z pracovního školního roku, který mám za sebou. Déšť a klid docela pomáhá…

Vzpomínám na pana R a jeho postřehy a poznámky. Některé byly opravdu pěkné, než je zapomenu, pár jich tady zapíšu. Tak například se přiznal, že očekával Moskvu jako třetí cizí svět a přitom to tu vypadá podobně jako v Americe. Jen mu prý všechny nápisy na budovách i na značkách připadají daleko větší. Má pravdu, písmena tu používají opravdu veliká!

Ohledně lidí na cvičení se vyjádřil tak, že jsou jako sněžná fréza, která neustále a vytrvale razí cestu vpřed. Myslel tím jejich zaujetí pro věc a míru nasazení při tréninku. Zcela souhlasím.

A ještě jedna příhoda se mi vybavila: V metru jsem pana R seznamovala s azbukou. Vysvětlila jsem mu, že H je N, C je S, P je R, B je V. Pak jsem ukázala na červenou barvu a řekla mu, že je to barva zelená. Asi jak byl z toho všeho popletený, tak se mnou souhlasil.

4. 7. 2018 – Kočka na tréninku

Když je nás na večerním tréninku lichý počet, při cvičení ve dvojicích vždy jeden odpočívá. Je to docela fajn, trénink je náročný a odpočinek přijde vhod. Jakmile na mne dnes přišla řada, rozvalila jsem se s požitkem na pohovce a sledovala, jak ostatní pilně cvičí. Napadlo mne, že takhle nějak se asi cítí kočky, když leží na gauči či v křesle a dívají se na lidi, kteří pořád něco dělají. Chci být kočkou!

4. 7. 2018 – Deštivé odpolední rozjímání

Ochladilo se. Pan R je nyní už pravděpodobně doma v Americe a namísto něj na ranní cvičení přiletěl temně rezavý holub s bílými skvrnkami. Takže teď cvičíme ráno v parku dva a přihlíží k tomu pan holub.

Protože dnes odpoledne prší a po plejádě akčních dnů se toho děje málo, dovolila jsem si přes den odpočívat a nechávám plynout myšlenky. A jak tak venku prší, proběhly ve mně i nějaké hlubší dávné vzpomínky, na chvilku se mi na tváři vytvořil závoj slz, aby pak očistně uschnul. Moskva, můj druhý domov, na mě má občas dost hluboký vliv…

Ale konec rozjímání. Kamarádka čeká, rychle sbalit batůžek, vyrážím ven a už se těším na její povídání – příběhy a myšlenky, lidské, veselé i složitě zapeklité!

2. 7. 2018 – Ruská párty aneb Když se lidé radují

Děje se toho tolik, že si musím chvíle odpočinku až vynutit. Dnes jsem nešla ráno cvičit a celé dopoledne ze sebe budu dělat mrtvého brouka. Včerejší den ve mně ještě doznívá a nejsem připravena na tu hromadu zážitků přihodit další.

Včerejší dopolední trénink vrcholil společným obědem v gruzínské restauraci. Přišli jsme tam již s lehkou špičkou, protože mezi tréninkem a restaurací jsme postáli u lavičky, která se na chvíli změnila na „lavičko, prostři se“ i s ubrouskem, jídlem, kelímky a samozřejmě i s lahví s jakousi ohnivou vodou. Fotka z restaurace:

IMG-20180702-WA0000

Po úžasném jídle někteří zmizeli do práce či domů. Ostatní jsme se vydali domů k jedné z účastnic naší párty, aby tam naše setkání pokračovalo v domácí atmosféře. Jedlo se, pilo a hodovalo. A pak, po docela dlouhé době, přišel zajímavý moment, kdy Rusové usoudili a nenápadně se dohodli, že náš americký host nemá až tak vytrénovaná játra, a že radši už přestanou pít. Skleničky s alkoholem nenápadně zmizely za stolu, najednou tam byla jen voda, čaj a jídlo. Všichni se nadále veselili a nechali amerického kamaráda projevovat všechny jeho radosti a myšlenky.

Vlastně ho nechali se krásně vyřádit! Měli radost společně s ním a současně měli situaci pod kontrolou. Bylo to mile lidské a pečující. Aby se ujistili, že se mu nic nestane a aby cestou domů nevznikly komplikace, zajistili a zaplatili taxi. Jeli jsme tři, protože s námi jel Vova. Dovedl našeho amerického kamaráda ke dveřím jeho hotelu, pak doprovodil domů mě a pak se vydal přes celou Moskvu domů. Tak tomu říkám supr jízda s maximální péčí, čas, na který budou všichni krásně vzpomínat.

30. 6. 2018 – Tropická sobota a důležité lístečky

Nejen chlapi, ale i já téměř ždímu propocené třičko po tréninku. Dnes bylo skoro tropické počasí, nakonec se rozpršelo a ulice se ochladily na příjemnou teplotu.

S Táňou jsme šly dnes večer nakupovat. Jsem ráda, že šla se mnou. V nedalekém supermarketu totiž změnili systém plateb – vyložíte zboží na pás, tam vám ho načtou a vytisknou lísteček. Zboží si dáte do tašky a přesunete se k automatické pokladě, kde přiložíte lísteček ke čtečce a zaplatíte danou sumu. Pak si musíte vzít další lísteček (potvrzení o zaplacení), abyste ho přiložili ke čtečce v turniketu a mohli vyjít z obchodu.

29. 6. 2018 – Odpočinkový pátek

Trénink mi dává zabrat. Protože kromě večerů teď cvičím i ráno, mám dojem, že tu jsem už týden a ne pár dnů. Přikládám fotku z dnešního ranního cvičení v parku – pěkný park, správní chlapi, skvělá bojová technika (po ránu je pro mne docela těžké se hned naladit do boje…). V pátek nebývá večerní trénink! Docela to vítám. Přes den budu nabírat sílu. A večer? Jdu s přáteli na koncert.

2018-06-29 13.54.19

28. 6. 2018 – Těžká pohoda v mé posteli

20180628_121539

28. 6. 2018 – Ztráty a nálezy, aneb V rukách přátel

Máme tu v Moskvě návštěvu z Ameriky, pana R. Je to skvělé, mezinárodnost školy je tak více znát. R se tu má dobře, bydlí u jednoho žáka a nemusí cestovat sám metrem. Do školy ho vozí autem, vlastně nemusí nic sám. A tak je to v pořádku, cizincům je třeba pomáhat. I když lidé tu celkem umí anglicky, není snadné se tu hned vyznat.

Dnes se pan R trochu ztratil, protože se ráno rozhodl přijít sám do parku, kde ráno cvičíme. Cestou na něj náhle dolehlo uvědomění, že bez asistence je daleko těžší někam dorazit. Vše náhle vypadlo jinak a prožil i zděšení, že je ve zcela cizím světě. Já mezi tím přišla do parku, přečetla si sms od R, že šel radši zpět domů a – jakožto takový „polocizinec“ jsem se taky ztratila. Sice až v samém konci, ale nemohla jsem v parku najít to supr místo s výhledem na fialové květy. A zrovna ty květy jsem si pamatovala nejvíc… My cizinci se nezapřeme. Když jde někdo s námi, nedáváme pozor na cestu. Navíc se všechno jeví kratší, protože si povídáme. Když pak máme jít stejnou cestu sami, je nějaká delší a složitější, a vůbec, je to ta samá cesta, kterou jsme šli včera???

Nakonec vše dopadlo dobře, spíše náhodou jsem našla místo cvičení (přesně poté, co jsem myšlenku na úspěch vzdala!). Po cvičení jsme navigovali pana R, kam má jít a setkali se na výborné kávě. Tak jsme se našli! A my, dva cizinci v tomhle světě, jsme si dobře popovídali u opravdu chutného kapučína. Baví mě sdílet své zážitky s dalším cizincem. Rovněž tak i probírat postřehy ze cvičení je velice zajímavé (a myslím, že i docela důležité.)

28. 6. 2018 – Procházka v centru Moskvy

Včera jsme se byli podívat na Rudém náměstí, fotbaloví fanouškové byli všude a všichni se veselili a užívali si to. Tolik lidí na jednom místě, vše v přátelské a radostné atmosféře. Takhle to vypadá v centru Moskvy, vše samozřejmě vyzdobeno ve stylu právě probíhajícího mistrovství ve fotbale:

27. 6. 2018: Ranní cvičení

Pár lidí mne pozvalo na ranní cvičení od 7:30 v parku asi 15 minut od místa, kde bydlím. Krása! Takže budu každý den vstávat v 6 a chodit na ranní cvičení.

Když jsem dnes šla po ranním cvičení domů, přemýšlela jsem, jak je to celé zvláštní. Při cvičení Taiji ve dvojicích jsem chválena za to, když se strefím a dobře reaguji na oponenta. Vlastně jsem chválena za to, že někoho správně praštím. No není to celé otočené? Celý život se člověk snaží lidi nebít či neranit, protože se to přece nedělá! A tady jsem nadšeně pochválena mým parťákem/spoluhráčem, že se mi ho podaří nachytat a udeřit ho.

Samozřejmě to podávám v extrému, protože úder nakonec zastavím a svého parťáka nezraním. Ale to nic nemění na tom, že můj parťák má radost z toho, že správně reaguji, nachytám ho na chybě a potrestám. Má radost z mé výhry a jeho prohry. Navíc tady je ve škole hodně mužů. Je to dost zajímavý zážitek, když muž spontánně a bez problémů uzná, že má žena v bojové technice navrch. Chvála takovým mužům! Jak říkám, ten výcvik je tak nějak zvláštně otočený, než by člověk běžně čekal.

A co já, dokážu být taky tak dobrým parťákem a ocenit výhru svého spoluhráče? A je ta pochvala jiná u mužů, vnímají to ženy jinak? Nebo je to nastejno? Dá se to všechno vůbec dát do slov?

26. 6. 2018: Den první – den na cestě

Časně vstávám, dosouším pár triček (fénem, nic jiné mi nezbývá!). Prázdný prostor zavazadla vyplnil tlustý plyšák Mikin. Cestou na letiště se bavím s řidičem svalovcem. Letiště je plné lidí, jo jo, prázdniny jsou už nablízku! Let probíhá jako obvykle. Špunty do uší se mi hodí na utlumení dětského pláče i na utlumení ruchu ve vlaku na cestě na Běloruské nádraží.

Z nádraží zkouším pěšky novou cestu na metro. To se povedlo, příště jí znovu využiju! Jak jsem v ráži, zkouším si i trochu jiný přestup na metru, abych po deseti minutách přišla na stejnou stanici, ze které jsem vyšla. Jaké to překvapení – zkratka se nekoná. S téměř patnáctikilovým zavazadlem je lepší si takové experimenty odpustit. Navíc mi připadá, že Rusové se nějak zlepšili v chůzi, všichni chodí extrémně rychle! No dobře, zaženu pocit hlupáka a vydám se klasickou cestou dál. Moc klasické to ale není, protože po celém metru se každou chvíli rozléhá zpěv (chápej spíš jako řev) fotbalových fanoušků.

A už jsem u Táni, kočky mne také přišly uvítat, s radostí se pouštím do jídla a do řeči s Táňou…

Share Button
Translate »